Eodeon

Můj vpořadí šestý Almodóvar. Pedro mi opět dokázal, že jemu postačí chopit se směšně banálního námětu o mezilidských vztazích a ten později pod perem v jeho ruce rozkvete ve skvostný film. Režii pak podřizuje především vystižení citu, zdání skutečnosti a nemalou měrou své osobité poetice. Pozorný divák si nemůže nevšimnout třešničky v podobě jasné narážky na v té době ještě zdaleka nerealizovaný Volver jako zápletku románu hlavní hrdinky - Leo. Přes všechny klady u mě Květ mého tajemství nedosáhl vrcholů pozdější Almodóvarovy tvorby v čele s Mluv s ní.

Působivý, možná by šlo říci, že dokonce kvazi-dokumentární film s fatálně přepísknutou metráží. Andyho Warhola zde vidíme na jednu stranu jako muže nejedné tváře, ovšem v detailu spíše jako mnohooké/á monstrum/monstra, hovořící(ho) snad o významných věcech, ovšem nám nesrozumitelnou řečí, nebo naopak ke konci už srozumitelně, ovšem nejistý obsahem, až přímo bez sdělení! Na jednu stranu dílko brilantně prostým způsobem načrtávající osobnost jednoho legendárního muže, na stranu druhou zbytečná a ukrutně dlouhá nuda. Celý film je svou formou vyjádřením těchto ambivalencí. Názor ať si nakonec na oba zdánlivé rozpory udělá každý sám.

Vcelku prostinký film s několika zajímavými pohledy na témata vlivy na vývoj dítěte a následky určitých přístupů k rodičovské výchově, který je spodobněním dnes vcelku obvyklé nerovnice "poskvrněného" dětství: televizí odkojená generace + dětská krutost, netolerující odlišnost od společností předepsaného vzoru + silné, ale křehce pomíjivé dětské idoly, působící na mladou a nezkušenou, tudíž velice citlivou dušičku malého chlapce jako hniloba => první ochutnávka hořkého vzdoru společnosti (a nakonec nepřekvapivě i o vlastní společenskou prestiž se strachujících rodičů) vůči chlapecké jinakosti (zženštilosti dá se říct) => ztráta nevinnosti + dost možná i zaseté sémě pro vývoj náchylnosti k dominantnímu sadomasochismu v pozdějších letech.

Když jsem si poprvé přečetl název filmu, ze všeho nejdřív mě napadlo přirovnání k milostnému páru, k situaci, kde jakoby někdo zaměnil milenku za kameru a trochu jsem očekával sexuální význam tohoto vztahu převedený i do samotného filmu. Teď, po zhlédnutí, se zdá, že na tom prvotním pocitu bylo něco víc. Experimentování s filmovým médiem podporuji stejně jako tvůrčí odvahu, ale tento způsob práce dá většinou zvláště vyniknout také neschopnostem tvůrce při řešení některých základních aspektů filmu. V tomto případě například neschopnost citově přiblížit hrdiny filmu divákovi, o což se pouhých pár intimnějších scén nepostará. Krom spoust dalších logických vad byl největším problémem význam filmu. Ma caméra et moi se tváří, že v sobě nese nemálo pozoruhodných myšlenek o životě a světu. Ale to nebylo víc než několik kvazi-filozofických zpovědí nitra hlavního hrdiny, které těžko mohou nabýt většího smyslu pro nikoho, krom jeho samotného.

Výraz a projevy obou představitelů dvou nejzásadnějších rolí filmu byly v mých očích více než hrozné. Předností filmu je ovšem Tornatore. Pozoruhodný příběh, skvělá režie a brilantní uchopení filmové řeči. Ve filmu je scéna nahrávání improvizované klavírní skladby 1900, který během hraní zasněně hledí ven z okna na oceán, dokud si nepovšimne krásné dívky (Mélanie Thierry). V jednom záběru vidíme jakoby očima našeho hrdiny její krásnou tvář z profilu na pozadí oceánu skrze oválný okenní průzor lodi. Ona odejde a zůstane opět jen výhled na horizont za oceánem, stejně dechberoucí výjev, jako všechna předešlá zobrazení oceánu v tomto filmu, avšak i přes ten úžas se tento výjev zdá svou působivostí náhle zoufale nedostatečný. Něco tam chybí. Všechen úžas se ztratil spolu s neznámou dívkou, k níž se v té chvíli upnuly všechny touhy hrdinova srdce. Ještě jsem neviděl tak krásné filmové vyjádření lásky na první pohled. A v podobném duchu se nese skoro celý film. Proto udělám výjimku, neposlechnu protesty svého svědomí a dávám filmu jednu hvězdu navíc.

Zaujalo mě už téma filmu (mně blízké a tudíž důvěrně známé) a později stejně tak i znamenitost jeho zpracování, plynoucí zejména z realističnosti postojů a chování hlavních charakterů. Zpracování dbá na celkovou realističnost, nejen tedy postav, ale i velmi podstatného prostředí. Vlivy počasí jakoby byly překopírovány do vizuální stránky filmu a působily i na diváka lépe přibližujíc dojmy z neobvyklé roadmovie. Zvláštní důraz je kladen na katarzní účinek přirozenosti okolní přírody, jejíž stálá přítomnost je čas od času nenápadně připomenuta (například přeostření na dešťové kapky, záběry zpoza plotu stébel, nebo prostým proložením scén panoramatickým záběrem na krajinu, často napomáhajícím dojmu jemného kontrapunktu). Hudba je použita stejně citlivě, podporuje těch několik málo - ovšem překvapivě mocných - vrcholných momentů filmu a ve správných okamžicích k nám zaznívá jen ticho, které - je-li užito ve vhodné chvíli - může být až ohlušující. Nejvíce ze všeho jsem se obával konce filmu, především pak nějakého smířlivého vyznění závěru, které by film zcela degradovalo. Snad toho neprozradím moc, když napíšu, že mé obavy se částečně naplnily, z části naopak.

Všední film, který nevšedně pojímá jedno z nejzprofanovanějších témat současnosti - lidskou sexualitu, degradovanou dobou pomalu až na rutinní uspokojování instinktivních potřeb jak je tomu u zvířat. Viděno přirozeně a bez předsudků, zcela otevřeně ve všech směrech - film proto není pro každého (nedoporučuji konzervativním příslušníkům ortodoxie) ;)), nevyhýbá se homosexualitě, homosexuální monogamii, SM praktikám, bizarní partnerské diferenciaci, voyeurizmu, celé řadě pozoruhodných experimentů i věcem, které mi pro mou sexuální otevřenost přijde i zbytečné zmiňovat, protože jsou všední jako celý film (homosexuální nekrofilie se naštěstí omezila jen na polibek, viz. postava Cetha - psáno s C) ;)). Totéž lze říci o hlavních aktérech, kterými jsou lidé jako my s všedními problémy podobnými těm našim, proto však neméně závažnými. Film je plný skvělého humoru (alespoň já se krom několika intimních scén, zabývajících se ztrápeným lidským nitrem, krásně bavil), krásy, nešťastných lidí, obscénního chování, citlivosti a lásky. Shortbus poukazuje na důležitost a nenahraditelnost správného sexuálního vyjádření pro spokojenost v životě a také na to, jak úzce a neoddělitelně je spjatá láska s potřebami našeho těla.

K filmu Smrt v Benátkách jsem přistupoval s tím, že se jedná o dílo věhlasného režiséra, který mě už jednou překvapil velmi silným zážitkem, a který je dost smělý pro výběr tématu jakým je sama podstata nacismu (Soumrak bohů), ale který na druhou stranu natočil i film nudný, vcelku roztahaný a místy pustý (Gepard), k filmu, jež mě nemůže ničím překvapit, protože zápletku včetně konce si dobře pamatuji ještě ze školy. Takže žádná očekávání ani předsudky. /// Občas - nevím proč - dospěji k hloupému přesvědčení, že už snad nemůže být film, který by na mě zapůsobil stejně silně jako nemálo předchozích, a to i přesto, že si velmi dobře uvědomuji, jak hloupé a pokrytecké to je. Ale za to je krásné uvědomit si při sledování nějakého filmu opak. /// Mám rád filmy, kterým postačí k odvyprávění svých příběhů minimum slov. To je mimo jiné případ i Smrti v Benátkách. Vše podstatné ve filmu řečeno je, snad už na samém začátku, k porozumění je třeba se hlavně dívat. A možná to jediné by stačilo. Dojem podporuje krásná hudba, pro kterou nemám výtku. Pochybuji, že by na mě zapůsobila při poslechu jí samotné. Ve spojení s vizuální stránkou získává nový rozměr, dokládající smyslovou podstatu krásy, již nelze předčit //vykonstruovaným uměním//. Herecké výkony snad ani nejsem schopen posoudit. Vlastně celý film se tak nějak vymyká běžnému úsudku, protože jsem jej spíš než jako divák vnímal ve svých devatenácti jakobych byl jednou z postav, které snad byly z filmu vystřiženy.

Nevšedně krásný hudební film /pár prvků muzikálu tam sice bylo, ale nazývat to muzikál bych si úplně netroufl/, který se po skončení jevil o to krásnější, protože krom neuměle procítěného příběhu přináší i něco málo pravdy o hledání obnažené identity každého z nás. I když, pro mě bylo přecijen nejvýraznějším motivem filmu /opět/ hledání, tentokrát té //druhé poloviny//. Líbila se mi na něm otevřenost podání, pro které nebylo nic zapovězené, vizuální stránka - barevná, expresivní, kýčovitá - pokud má ten výraz i pozitivní význam, pak se pro nic nehodí tak moc, jako pro tento film, dobré animované sekvence, které napovídají inspiraci v Pink Floyd: The Wall, další nevšední a dnes už nepochybně kultovní ne-úplně muzikál, výkony herců snad nemohly být lepší a jako jedna z nejdůležitějších /dost možná nejdůležitější/ složka hudebního filmu neselhala ani jeho hudební stránka a vychutnal jsem si snad každé představení, i přesto, že tenhle styl není můj šálek horký čokolády :))

Je známo tvrzení, že umění by mělo mít stanovený cíl. Jinak je jen účelovou atrapou. Však to je jen jiný způsob, jak po uměleckém díle žádat smysl, soudržnou síť souvisejících témat, pozitivní hodnotu namísto negativistického nihilismu ... jakkoliv si to přejete vyložit. Já bych chtěl vidět jasný, do hloubky vykreslený názor na věc, i třeba zaujatý pohled, nebo mnou neobjevené perspektivy, rozvíjející tu mou v duchu vzájemné prospěšnosti protikladů. Takový názor ovšem nebývá z oněch "nepopsatelně" osvěžujících filmů zřetelný, alespoň ne na první pohled. V chaosu nevysvětlitelných pohnutek jednání postav a iracionálních směrů, kterými se ubírají spletence uměle poslepovaných vztahů, se ztrácí smysl, pro který byl film natočen, nebo který mohl z nadějného konceptu s trochou štěstí (které v té nekonečné množině vlivů působí na náš dojem ze sledování takovou měrou, až snad lze prohlásit, že tyto dojmy řídí - spíše než naše vůle a smysly vnímající film) zplodit daleko lepší film (jakkoliv relativní je tu slůvko "lepší").___To ale, myslím (doufám... nevím... asi se pletu...), není případ Barvy štěstí, ne docela. Občas ani není třeba soustředěné pozornosti, která je jinak při sledování tohoto filmu zvláště důležitá. V několika (mnoha) "katarzních" okamžicích se zdá (ať už úmyslný, či spíše z okolností filmu mimoděk vyplývající?) význam dokonale zřejmý... ...na rozdíl od zbytku filmu, jehož narativ naopak jevil nešikovně smotaný a nepříjemně komplikovanou formou podávaný. Jaký to jen mělo účel? Nemohu si vzpomenout a bojím se, že nesejde na paměti.___Nemohu říci, že bych viděl v něčem zajímavý film o obžalobě přirozených krutostí partnerského soužití. A neviděl jsem ani film - jednoduše řečeno - zábavný. Velice matoucí pak bylo "precizní" kamerové zpracování (většina záběrů měla příjemně neutrální perspektivu, kterou čas od času "narušily" ozvláštňující rakurzy, vytrhly ze zaběhnutého rámu, aby se kamerové postupy mohly vzápětí zase ustálit v neutrálním odstupu, a "pracně neučesané" kompozici snímané předkamerové reality), barevná stylizace obrazu (tvůrci vzali zřejmě pojetí, realizující film v barvách, naprosto vážně) a také atraktivní hudba. Ale to všechno popsané dohromady neznamená nic víc, než že film je to slušně řemeslně provedený, což oceňuji pramálo ve srovnání s případy, kdy takovýto postup otevírá možnosti pro hlubší myšlenky (jako tomu bylo třeba ve filmu Los Muertos). A ten pohledný, ale protivně-optimistický konec si tvůrci mohli odpustit. nejraději bych ho dal do uvozovek, kterých jsem v tomto komentáři použil v přemíře ne náhodou.___Snad bych mohl vše "omluvit" náhodou, jejíž přízeň vykládáme jako štěstí - totéž, co pro druhou stranu neštěstí, nepřízeň náhody. I ta je pro nás nepochopitelným pojmem, věčně o krok před námi, vzrušuje nás nejistotou a láká k hazardu. I třeba k hazardu s podmínkami vlastního života, kterým iracionálně mrháme. Náhoda je pojem, díky kterému umíme dát některým životním tajemstvím smysl, umožňuje nám specifickým způsobem uvažovat o všednodennosti anebo predestinaci - o tom velkém "životním klišé". náhoda tomu dá, že něco je pro nás schéma a jiné opravdová všednost, v něčem vidíme smysl a v jiném "spletence vztahů". jinak než právě tak si dnes, po mnoha letech od jeho zhlédnutí, film jednomyslně vyložit nedovedu. optimistický závěr, který by se právem mohl zdát nepatřičný, pak není než popudem, abychom raději přisvědčili výkladu, podle něhož je náhoda štěstím a jen štěstím. ale dává to vůbec smysl, jednomyslně vykládat film, který zápasí s tématem na myšlené "hranici" smysluplnosti a bezobsažnosti? pokud budu věřit, že snad třeba štěstí stojí za zdarem filmu, budiž. I kdybych nevěřil, jsou Barvy štěstí filmem, který přiměje k zamyšlení a tedy pomůže nalézt "mnou neobjevené perspektivy", pokud ne právě "jasný, do hloubky vykreslený" postoj. s tím se prozatím spokojím.