Marthos

Pět žen. Pět různých příběhů. Pět velkých i malých dramat. Adina Mandlová. Jiřina Štěpničková. Hana Vítová. Nataša Gollová. A mladinká Jana Dítětová. Touhy, sny a tajemství. Život nehladí, ale škrábe. Výjimečný, moderní film. A velkolepé rozloučení se zbožňovanými filmovými divami, na které už čeká jen hanba a zatracení. Glückliche Reise!

Malá něžná rukavička zbloudilá, vůní svojí na Vás mi tu vzpomíná, stín Váš je tu se mnou, v tmu se dívám, Vám ruku jemnou v duchu líbám. Variace na filmový kýč, kterým se původní Řezáčova literární předloha opravdu pyšnila, byla naštěstí včas proměněna ve velký příběh dvou lidí hledajících lásku a štěstí, ve filmový román s nebanálním osudem. Řezáč, který se tehdy potýkal s řadou existenčních nejistot, nalezl po dlouholetém působení v úřednických funkcích definitivní útočiště v pražských Lidových novinách, kam počátkem čtyřicátých let nastoupil jako redaktor. Mezitím, aby se uživil, přispíval do společenských rubrik prestižních ženských časopisů povídkami, v nichž sledoval kromě jiného také důsledky neobvyklých milostných vzplanutí. V Rukavičce jde především o zásadní dramatický konflikt v rodině despotického bankéře Berky, v jehož středu stojí plachá a introvertní Mařenka v podání Nataši Gollové. Ta si zde s úspěchem zopakovala svou proměnu v moderní dívku jiskřící temperamentem, jakou již předtím absolvovala coby Kristianova Mařenka ve Fričově stejnojmenném filmu. U Otomara Korbeláře zase vítězí jeho uhrančivý, charismatický vzhled i odhodlání, s nímž chce dosáhnout vlastní nezávislosti, navzdory všemu a všem. Šmrnc této melodramatické hříčce dodávají i ostatní zúčastnění – Fabianová jako okouzlující i spalující femme fatale, Šlemrová v roli chápající bábinky, Kreuzmann v obvyklé šarži prohnaného intrikána i mnozí v epizodních figurkách, za všechny snad stačí připomenout Ference Futuristu, komika se stále překvapující originalitou. A samozřejmě, královna pražské módy Hana Podolská, která se tu, jako už ostatně mnohokrát předtím, propůjčila k nenápadné propagaci svých nejnovějších dámských modelů a doplňků. Rukavička je v každém ohledu moderní, civilní film, který si i přes drobná scénáristická klopýtnutí drží vkusnou úroveň a společně s hlavními protagonisty míří i do hříchem zavánějícího světa kankánových tanečnic a svůdných pohledů. A je také ohromující vzpourou proti konvencím a lidské ješitnosti.

Námět, povalující se již několik let v pracovně filmového producenta Jana Reitera, patrně nikdy nepatřil k významným trhákům, o čemž nejspíše pochybovali i další zúčastnění. Jeho autor, profesor Otto Minařík, jej přihlásil do soutěže, vyhlášené Filmovým studiem již v roce 1935, a možná ani nepředpokládal, že jej nakonec odpovědné orgány vyhodnotí coby jedno z nejlepších literárních děl, vhodných k filmovému přepracování. Ovšem o čtyři roky později, již v období protektorátního temna, se situace změnila a prostřednictvím Ladislava Broma, upomínajícího si náhle na odložený scénář, se na filmovém plátně s neobyčejnou razancí a spontánností rozezněly první struny vlastenecké rezistence. Cenzura, zaskočena nečekaným a do jisté míry nic netušícím obsahem, ve svém zuřivém pátrání opomenula zachytit jak tóny Škroupovy hymny, důvěrně známé snad každému z přítomných diváků, tak nemnohé symboly národní hrdosti, symbolizované pouhým záběrem na českou krajinu. Korbelářova mimořádná herecká kreace, oceněná ještě téhož roku prestižní svatováclavskou cenou, poskytla výjimečný prostor k portretizování člověka, rvoucího se s nepřízni osudu se stejnou vytrvalostí, jako tehdy český národ s nacistickým ďáblem. Dnes se asi jen stěží dokáže divák překlenout přes poněkud pateticky znějící dialogy a statické záběry, svou historickou úlohu ale Macoun splnil takřka bezezbytku a svým způsobem zavdal příčinu k blízkému semknutí českého národa v nejtěžších chvílích jeho existence.

Lucerna, která přišla vhod. A včas. Lamač suverénně navazuje na své předchozí němé zpracování, ale... je to takové strojené, místy dokonce žoviální a film občas víc než Jiráska připomíná spíš operetní pódium. Kohout se sem vůbec nehodí, Kšírová oslní snad jen svým půvabem, ale naštěstí je tu ještě vynikající Korbelář, Pištěk a oba vodníci. Filipova televizní inscenace (1967) je na každý pád mnohem zajímavější, ať už režijně, scénicky, herecky i hudebně.

Jak napravit nenapravitelného flamendra a umělce v karbanu a rozhazování peněz, který je, ke své smůle, navíc šťastně ženat. Jenže, co si počít v situaci, kdy domluvy, prosby, hrozby a vyčítavé pohledy nezabírají? Zbývá radikální řez! Manželský vaudeville Oldřicha Nového a Adiny Mandlové, který je prošpikován tím nejlepším, co se kdy v komediální branži před válkou urodilo, ve druhém poločasu střídá rafinovaný podvod pod taktovkou náhle se vyskytnuvší oběti bez haléře – kurážné a temperamentní myšpule, která má svými půvaby a laškováním opatřit kýžený corpus delicti. Je nasnadě, že podobná alotria jako by byla přímo stvořena pro Anny Ondrákovou, tehdy již evropskou filmovou star první velikosti, která se tu nenápadně a jaksi mimoděk rozloučila s českým filmem, u jehož zrodu kdysi stála. Fajnšmekři potom nemohou nezaznamenat další mistrovskou epizodku Ference Futuristy v převleku opilého klavírního analfabeta i jednu z mála kvalitních komediálních kreací Futuristova souputníka, populárního prvorepublikového komika a kabaretiéra Járy Kohouta. Slečno, když to tak nutně potřebujete, já bych vám těch deset korun dala. – Jejej! A co děláte v zastavárně, když máte deset korun? – U některých lidí začínají finanční nesnáze vyššími obnosy.

Kaolin. Láska. Intriky. Marionety kočovných loutkářů. Malý Sirotek. Ušlechtilý Korbelář. Spanilá Baarová. Lstivá Mandlová. Rozpustilá Ferbasová. Sympatický Pešek. Legrační Kohout. A nádherná Fialova ukolébavka o tom, že každý má pohádku svou. Kdo by se nezamiloval?

Stále se zhoršující politické vztahy se sousedním nacistickým Německem měly pochopitelnou odezvu v literární i filmové tvorbě. Ministerstvo obrany si pak na sklonku roku 1936 objednalo výrobu špionážně laděného filmu, který by zároveň propagoval armádu a její moderní zázemí. Režisér Miroslav Cikán nakonec sáhl po románku Marie Křížové a poskytl jej k přepracování Karlu Hašlerovi, jemuž byla svěřena i jedna z klíčových postav. Na adresu tvůrců je nutné poznamenat, že se jim podařilo vytvořit napínavý krimifilm s přiměřenou dávkou tajemství.

On je furiant a úspěšný letec, ona emancipovaná tanečnice se sex-appelem. Co dál, řeklo by se. Svitákův film ovšem mimo kopanou, aeroplány a spoustu rozbitého nádobí přináší celistvý portrét raněného ženského srdce ve vynikající herecké interpretaci Antonie Nedošinské, která svou "železnou matku", autoritativní ženu, v níž útěk jediného syna probudí uraženou ješitnost, vybavila nejen ostrým jazykem a ráznou vyřídilkou, ale také něhou a porozuměním. Je v tom velký kus pravdy. Protože maminka je největší poklad, jaký máme.

Zažít krachy, nemít prachy. Výbornými gagy nabitá komedie o udatné Kateřině, která se s životem pere jako lvice, stojí a padá s titulní představitelkou, nedostižnou Antonií Nedošinskou. Velká česká herečka, jejíž jméno soudobá kritika vyslovovala s patrným despektem, rozžala další z mnoha ženských portrétů, laskavou a srdečnou majitelku neprosperujícího obchodu s rybami, na kterou se, jak jinak, usměje štěstí. Slavínský se v mnoha ohledech nezapře, ale i v těch naivních příbězích lze narazit na leccos zajímavého a neocenitelného – v tomto případě se o nesmrtelnost postarala Hana Podolská, která se prostřednictvím tohoto filmu propůjčila k (ne)nápadné reklamě svého salonu.

Mimořádné tvůrčí vzepjetí režiséra Vladimíra Slavínského během dramatických válečných let vyvrcholilo v adekvátním přepisu jednoho z působivých Arbesových romanet. Film, zpracovaný s přesnou dějovou koncepcí, smyslem pro detail a přenášející na diváka onu magii tajemné minulosti dobráckého podivína, kterého zlo dostihne i v jeho nové identitě, je bezesporu nejzdařilejším Slavínského dílem, stojícím v přímém protikladu s jeho předmnichovskou tvorbou, výhradně zastoupenou populární komercí bez vyšších uměleckých ambicí. V titulní roli se objevil znamenitý charakterní herec Otomar Korbelář, který teprve ve čtyřicátých letech získával své nejcennější filmové příležitosti. Korbelář byl hercem, který je výrazně determinován svým zjevem. Jako mužný typ hrdého vzezření s výrazným hlasem byl takřka předurčen k interpretaci milovnických rolí, jak nakonec vyplývá z jeho filmografie třicátých let. Mnohem více mu v té době přinášelo divadlo. Na svou opravdu velkou hereckou příležitost si musel počkat do zlomového roku 1938, kdy ztvárnil ve filmové adaptaci Jiráskovy hry Lucerna titulní postavu mlynáře Libora. V následujících válečných letech postupně nabýval pověsti výjimečného charakterního umělce, který dokáže zahrát kladné i záporné postavy (kolínský kapelník Kmoch versus cynický lékař Hegl) a postava starého právního poradce směřovala ke Korbelářovým vrcholným kreacím. Kritika tehdy ještě ocenila výkon Jindřicha Plachty, který již pokolikáté i na malé ploše dokazuje velikost své osobnosti. Výjimečně příznivá konstelace hvězd požehnala mimořádně silnému příběhu o lidské spravedlnosti v době, která o podobných slovech jen beznadějně snila. Vladimír Slavínský, filmař duší i tělem, který své nepochybně velké ambice obětoval komerčním zájmům, se tehdy jako orel vzlétl nad krajinu a paralyzovaným divákům dokázal, že lze zvítězit nad sebou samým. Alespoň jednou za život.