Ducharme

"These people are so – Hi! Nice to see you! – two-faced." Obsahuje spoilery! Každý má nárok na obhajobu, ale jen do té chvíle, než ten “každý” pocuchá střeva vaší manželky. Pak se totiž ukáže, že když jste geniální právník a váš protivník není než pro společnost nepřijatelný psychopat, je v naprostém pořádku, prohnat mu organismem smrtelnou dávku jedu. The Escape Artist se snaží ukázat nemorálnost právnického prostředí - záměr dobrý, provedení na nakopnutí do holeně. Pouhé tři epizody a stejně se tvůrcům nepodařilo udržet standard nasazený v první z nich. ___Oč tedy vlastně jde. Will je úspěšný právník s dokonalým rodinným zázemím, který nikdy neprohrál případ. Liam je psychopatický ptákomil se zálibou v sadistických sexuálních praktikách a v zákeřném zkracování délky života mladých žen. Poté, co Will vyseká Liama z naprosto jasné vraždy, si uvědomí, že to už možná bylo moc a odmítne řezníkovi podat ruku při rozloučení. Podle známého pořekadla – nepodáš mi ruku, podřežu ti ženu – na to následně doplatí. A někde tady se to začíná nořit do nepromyšlených břeček. Od druhé epizody se vytrácí veškeré zkoumání morálky a zůstává jen thriller založený na přihlouplých a šíleně vykonstruovaných zvratech, které se hromadí až vyústí v konec s vysvětlujícím flashbackem, za který by se nemusel stydět ani Poirot. ___TEA je výborně natočené drama, které si pravděpodobně užije ten, kdo nad ním nebude v průběhu moc přemýšlet. Herecké výkony jsou fakt skvělé. Nejvíc se mi však líbí ta hříčka se jmény a osobnostmi – WilLiam. Doufám, že je aspoň vytvořena záměrně…

Jerry Lee Lewis mi leze na nervy – ať už jako mladý debílek, nebo jako dědek s dementním smyslem pro humor (a to upozorňuji, že je mi úplně jedno, že si vzal třináctiletou sestřenici) – ale tenhle film z něj dělá mnohem většího kreténa, než si zaslouží. Quaid otřesně přehrává a Winona (ač roztomilá) na těch třináct prostě nevypadá. Jediným pozitivem, jak řekl i sám Lee Lewis, proto zůstává soundtrack a to je trochu málo.

Komentátora Pavla Bobka bych nakopala okovanou botou do koulí. S rozběhem...

Moje cesta k hudbě Gustava Mahlera byla dlouhá a trnitá. Poprvé jsem se k němu dostala v období, kdy mým sluchátkům vládl John Cage, Karlheinz Stockhausen a jim blízcí. Nebyla to ta správná chvíle. Navíc šlo o období pubertálního vzdoru, kdy vše krásné a dokonalé bylo jednoznačně nejhorší. Druhý pokus proniknout do jeho hudby přišel v době, když jsem poznala Wagnera. Jeho příchod však zastínil vše ostatní... Přibližně před rokem jsem se k Mahlerovi dostala naposledy a tentokrát jsem mu naprosto propadla. Nejen jeho hudbě, ale i jeho osobnosti o níž jsem se snažila nasbírat co nejvíce informací. A právě při tomto vytrvalém objevování jsem se dostala i k této naprosté zrůdnosti. 115 minut nenávistného hledění na obrazovku, 115 minut zesilujících se nadávek a hlavně 115 minut sebekontroly a neustálého připomínání, že prohodím-li ovladač televizí, nebude z toho nic dobrého. Naprosto se ztotožňuji s komentářem uživatele Maq. Russella bych přikurtovala k židli a nechala jej na Mahlera koukat týden v kuse! Ohavné...

Autobus SA do Vídně - 6 hodin ráno, neděle. Již po 5 minutách jsem pochopila, proč tomuto autobusu říkají Fun & Relax. Ad Relax - sedadlo za mnou ovládl obrův syn, jehož nohy by mohly sloužit jako podpěrné sloupy nejednoho antického monumentu. Marná byla jeho snaha zalomit je do pravého úhlu tak, aby mi koleny nedeformovala páteř. Ad Fun - dáma, okupující sedačku vedle, i po vyslechnutí stevardova pokynu, abychom se dotykových obrazovek nedotýkali než prstem, stále dokola přejížděla po displeji propiskou v marné snaze dostat se do sekce CZ Film. Po 15 minutách a několika zoufalých pohledech všemi směry uspěla. To vše však bylo ve finále lepší a příjemnější, než-li boj mezi sovím dobrem a zlem, který se odehrával na obrazovce. Představte si totiž sovu ve zbroji – tzn. s pseudoškraboškou a nasazovacími kovovými pařáty. Nabízí se zásadní otázka: jak si to ty sovy obléknou? Že by se jejich obrovskými křídly daly bez problémů zapnou malé přezky na pařátku? I kdyby ano, jak si potom ale připevní ty masky, které nemají přezku žádnou, a tedy by jim při letu měly vlivem gravitace logicky padat? A vůbec – není taková zbroj pro bojující zabijáckou sovu příliš velkou přítěží? Nebrání jí v letu? Nepotřebovaly by na pomoc evropskou, nebo africkou vlaštovku? Jak pak mohu film s takovými nejasnostmi brát vážně?!

Celou dobu jsem si říkala, že jestli alespoň jedna z nich opravdu neumře, nezaslouží si film ani hvězdu. Malé ženy se ze začátku tváří jako poměrně neškodný rodinný snímek, který se velmi marně snaží navodit atmosféru devatenáctého století. Postupem času však dochází k událostem tak obludným, že člověk, týrán gradací srdceryvných okamžiků, nejednou zauvažuje nad tím, co hrozného musel svět pí. Alcottové provést, že se mu takto pomstila. Zlomená srdce, propletené vztahy, nesčetné oběti, ustřižené vlasy a mrzák doma na Vánoce - bylo toho tolik, že jsem se občas ani nestihla pohoršovat. Ošklivé. _______Uživatelka kleopatra mi svým komentářem nasadila brouka do hlavy - Film natočený podle výborné knihy není sladkobolnou romantikou pro dojímavé divačky závislé na telenovelách. – jak mohla nahodnotit tolik filmů, když je jednoznačně slepá?

ZAČÁTEK SPOILERU Účinná šablona: looser – popis věci, ve které je looser nejvíc nejhorší a looserův otec samozřejmě nejvíc nejlepší – sexy blonďatá kočka, kterou looser chce, ale nikdy ji nebude moci mít – looser se zaplete s něčím, co je zcela proti otcovu přesvědčení – další fáze obsahuje vývoj loosera a jeho “komplikace“ – blonďatá kočka a looser se pomalu sbližují – looser se veřejně bouří proti svému otci – otec zatracuje loosera – looser se nevzdává – za pomoci své “komplikace“ zachraňuje looser otce, přestává být looserem a stává se hrdinou – kočka oblízne loosera – otec pochopí, že to proti čemu bojoval (= “komplikace“) je vlastně to nejparádnější (= “exkomplikace“) – otec objímá loosera/hrdinu – záběr na smějící se, odporně nakreslené ksichty, možná i nějaký ten západ Slunce – konec. KONEC SPOILERU

Film, jehož výpovědní hodnota je dnes nulová. Vše je vyumělkované, přehnané a žel místy trochu nedomyšlené. Šestnáctiletí fracci, kteří jsou v jádru vlastně strašně dobří, na sebe útočí noži, hopsají auty ze skal, pobíhají po městě s pistolí v kapse a házejí svým otcem jen proto, že ten zrovna není s to odpovědět na jejich existenciální otázky. Holčině vybuchne přítel a ona, bez jediné slzy, či alespoň náznaku rozrušení, padá do náruče do té chvíle psychicky nevyrovnaného Deana. Ten, chytřejší než všichni ostatní, hned ví, že to bude láska na celý život. Že by to bylo tím, že Deanovi, hrajícímu šestnáctku, bylo v té době už čtyřiadvacet? Jeho marné pokusy zahrát pubertální vzdor a snahu vyprostit se zpod kontroly rodičů pomocí záškubů těla a bizarním svíjením posouvají snímek jen hlouběji a hlouběji do bahna průměrnosti. Zbytečné!

Snímek zcela otrocky kopíruje povrchní aspekty Fitzgeraldovy literární předlohy. Vše je propracováno do detailu – domy, kapela, účesy a oblečky, či žvásty zbytečných vedlejších postav, které jsou do snímku násilně vecpány snad jen kvůli režisérovu maniakálnímu přesvědčení, že cokoli opomenout by byl hřích. Ono místy rozkošné vizuální ztvárnění však časté nepochopení postav a s ním spojený mizerný výběr herců neskryje. Zahrát panáka Gatsbyho, který by měl veškeré pocity a pohnutí vyjadřovat očima a mimikou, se jinak skvěle uhlazenému Redfordovi nepodařilo. Mia Farrow udělala z postavy sice pitomé, na papíře však snesitelné, postavu, jejíž afektované výlevy nelze přejít ani při vypnutém zvuku. Bruce Dern jako Tom Buchanan je důkazem režisérovy přehnané snahy o ukázkového omezence. Největším krokem vedle je však Karen Black v roli Myrtle. Marně jsem pátrala po jakémkoli náznaku přerodu z blbounovy špindíry od benzínky v šelmu z města, který je pro jeji postavu a chování určující. To, že místo plnoštíhlé dračice vybrali pohublou šmudlu, radši přehlížím. Snad jen pro ňoumu Carrawaye nemohli vybrat nikoho lepšího, než věčně vyjeveného Watersona od kterého se nějaké to herectví snad ani očekávat nemůže. S takto mrzkým základem pak už nepřekvapí, že vztahy mezi postavami – především ten mezi Gatsbym a Daisy – postrádají náboj a vyznívají úplně jinak, než-li tomu bylo v předloze. Z Velkého Gatsbyho se tak stává slizem potřená romance, kterou již tisíckrát ožmoulal a vyplivl kdejaký tvůrce červenoknihovní a na kterou je radno rychle zapomenout.

Díky pomalému tempu svého snímku vytvořil Serra nekonečný prostor pro řádění divákovy fantasie. Neprostupné ticho, narušené jediným a o to kouzelnějším výkřikem cella, nechává člověka bloudit vlastními myšlenkami, jež však na naprosto nečekaných místech kolidují s nenápadným absurdním humorem, který na mě působil rušivě a občas i křečovitě. Stránce vizuální však nemám co vytknout. ____ Pro pobavení doporučuji komentář uživatelky Bebacek – mám takové tušení, že musí být pořádná ovečka.