Fenomén Spejbla a Hurvínka je spjat především se dvěma jmény - totiž Josefem Skupou, který nechal podle svého náčrtku roku 1920 Karlu Noskovi vyřezat Spejbla, jakožto oživení lidového loutkářkého divadla k postavičce kašpárka a pak Milošem Kirschnerem. Ten naopak celému spejblovsko-hurvínkovskému divadlu vdechl nový život a mírně odlišný směr, kudy se do budoucna mělo celé divadlo ubírat.
Po druhé světové válce spíše převažovaly negativní skepse k další existenci těchto divadelních loutek. Skupa si vytvořil jisté zázemí mladých lidí, kteří by po něm v loutkoherectví dál pokračovali. Mezi nimi byl i čtyřiadvacetiletý Miloš Kirschner se zkušenostmi z amatérské libeňské scény, který detailně odpozorovával Skupovu práci a zanedlouho "starého Mistra" dokonce zastupoval. Prvním jeho oficiálním vystoupením byl r. 1953 festival mládeže v Bukurešti. Ostatně Hurvínkovy jazykové mutace byly specialitou právě Kirschnerovou, který je nově vpravil do tohoto divadla. Od té doby také Kirschner s divadlem postupně navštívil na 30 zemí, kde mluvili 18 jazyky, z nichž je kuriósní třeba japonská podoba repertoáru, kde dokonce dostali vítězný pohár za zásluhy o rozvoj loutkového divadla. Josef Skupa od roku 1955 na divadlo spíše již jen dohlížel a rok před svou smrtí, na jaře roku 1956, ustanovil za svým nástupcem Miloše Kirschnera.
Kirschnerův vstup do života ovšem nebyl tak strmě stoupající. Počátkem padesátých let byl před ukončením studia mezinárodního práva zatčen a odsouzen za protistátní činnost. Po odpykání trestu byl na vojně zařazen k praporům PTP mezi tzv. Černé barony. Teprve roku 1951 po skončení povinné vojenské služby nastoupil do Divadla Spejbla a Hurvínka, což se také stalo začátkem naplňování jeho osudu.
V období totality si také výtečně vedl a dokázal získat oblibu nejen dětského publika, ke kterému byl repertoár od 70tých let veden přednostně, ale i u prominentů tehdejšího režimu, jakými byli nejdéle sloužící ředitel ČT J. Zelenka, tehdejší ministr kultury J. Klusák a další. Ale "...jeho životním posláním bylo bavit obecenstvo, ropzptýlit šeď oněch čtyřiceti let, vytvářet náladu snesitelnou pro život v totalitě." I přesto, že získal titul zasloužilého umělce a následně i národního, nebyl nikdy oddaným služebníkem režimu jako mnoho jiných.
Vystupoval v televizi, rozhlase, podílel se na několika knížkách, psal odborné články, divadelní scénáře, režíroval hry, ale především byl tím, kdo vdechl svým loutkohorectvím i hlasem nový život oběma loutkám. Přestože se musel snažit plnit jistý počet vydaných desek určených vydavatelskými smlouvami, což se občas mírně podepisovalo na jejich kvalitě, v ostatní své odvedené práci přísně udržoval vysoký nadprůměr. O tom svědčí i tehdejší světový unikát, když se u Supraphonu prodalo čtvrt milionu jeho desek v cizojazyčné versi. O oblibě hovoří i čísla "polistopadová" - v roce jeho úmrtí (1996) získal zlatou a platinovou cenu za prodané nosiče. Byl dokonce jmenován čestným členem amerických loutkářů a zapsal se do světové encyklopedie význačných osobností.
Stejně jako Josef Skupa, tak i Miloš Kirschner vychovával před svým definitivním odchodem nástupce, který jevištěm povede dál Spejbla s Hurvínkem. Tím se stal Martin Klásek, který se v Divadle Spejbla a Hurvínka pohybuje od svých šestnácti let. I když se obou loutek velice zdařile ujal v zaběhnutém Kirschnerově stylu, ústřední postavou celého divadla je Kirschnerova manželka Helena Štáchová a zároveň "duchovní matka" Máničky a Bábinky. Byť se z obsahu novějších her pod její direkcí nezapře absence osobnosti Miloše Kirschnera a jeho inteligentního humoru, kde je Štáchové občas vyčítán znatelný pokles kvality a "recyklace" vtipů, o to víc je nutno ocenit zvládnutí organisačních otěží divadla, kdy navíc obstála u dlouhého soudního sporu o celé Divadlo Spejbla a Hurvínka po manželově smrti.
Od začátku devadesátých let se na činnosti divadla podílí i jejich dcera, Denisa Kirschnerová (17.8.1974).
Kolssteyn
