Fred Zinnemann

„Tři nejdůležitější věci na filmu jsou scénář, scénář, scénář.“

Fred Zinnemann, rakousko-americký režisér, který získal čtyři ceny Akademie a režíroval dnes již klasické snímky jako ODTUD AŽ NA VĚČNOST, V PRAVÉ POLEDNE a ČLOVĚK PRO KAŽDÉ POČASÍ, se narodil do židovské vídeňské rodiny (otec byl lékařem) a v dětství, stráveném v rakouské metropoli se chtěl stát houslistou. Nakonec se dal na práva. Už jako student byl ale přitahován světem filmu, kterému nakonec propadl zcela. Příležitostně pracoval jako kameraman, snažil se dostat na École Technique de Photographie v Paříži (1927), točil i v Německu (Billy Wilder a Robert Siodmak s ním například v roce 1929 spolupracovali na snímku People on Sunday ) a poté za filmem odešel do Ameriky.

V Hollywoodu zpočátku pracoval jako statista – slavná filmová adaptace Remarqueova protiválečného románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID (1930) – dostal však vyhazov poté, co odmlouval režisérovi Lewisi Milestoneovi. V roce 1936 získal americké občanství a po úspěších v krátkém filmu přešel v roce 1942 k celovečerní produkci, kde se blýskl dvěma béčkovými mystériemi, EYES IN THE NIGHT a KID GLOVE KILLER, než přišel zlom a jeho první hit v podobě filmu SEDMÝ KŘÍŽ (1944), vynikajícím snímku s hvězdným Spencerem Tracym.

Režíroval filmy rozličných žánrů - thrillery, westerny, filmy noir i hrané adaptace. Devatenáct herců, kteří točili pod jeho vedením, získalo nominace na ceny Akademie za role v jeho filmech: Hume Cronyn, Montgomery Clift, Ivan Jandl, Gary Cooper, Julie Harrisová, Frank Sinatra, Donna Reedová, Burt Lancaster, Deborah Kerrová, Anthony Franciosa, Audrey Hepburnová, Glynis Johnsová, Paul Scofield, Robert Shaw, Wendy Hillerová, Jason Robards, Vanessa Redgravová, Jane Fondová a Maximilian Schell (Cooper, Jandl, Redgraveová, Robards, Sinatra, Reedová a Scofield nakonec Oskary získali). Zinnemannovi MUŽI (1950) znamenali filmovou premiéru pro Marlona Branda.

Zinnemann se těšil výjimečné kariéře, která obsáhla šest dekád a během které režíroval celkem dvadvacet celovečerních a devatenáct krátkých snímků a získal čtyři Oskary. Asi jeho nejznámějším počinem je western V PRAVÉ POLEDNE (1952) – mimochodem jedna z prvních pětadvaceti amerických filmovým klasik vybraných v roce 1989 pro Národní filmový archív USA. Se svojí psychologickou a morální sondou do postavy “muže zákona“ (Gary Cooper) je současně alegorickým politickým komentářem (McCarthyova éra honu na čarodějnice). Odehrává se v reálném čase, pomocí kterého nám režisér pomalu a neúprosně přibližuje nevyhnutelnou hodinu střetu. Film otřásl zavedenou formou westernů-stříleček.

Režisérovy další znamenité kusy, všechno působivá dramata ukazující osamělé a přesvědčené jedince procházející tragickými událostmi, zahrnují ODTUD AŽ NA VĚČNOST (1953), THE NUN´S STORY (1959), ČLOVĚK PRO KAŽDÉ POČASÍ (1966) a JULIE (1977). Zinnemann, považovaný za skutečného mistra, si dal tradičně pečlivě záležet na detailech, měl intuici pro vynikající obsazení a sázel na morální dilemata svých postav. Zinnemannův sklon k realismu a autenticitě je patrný na jeho filmu VLNA (1935, The Wave), natáčeném v Mexiku především s místními neherci, který je jedním z raných příkladů realismu v narativním filmu. Několik let předtím Zinnemann spolupracoval s dokumentaristou Robertem Flahertym a toto období považoval za “nejdůležitější událost mého profesionálního života”.

Jeho adaptace novely Anny Seghersové SEDMÝ KŘÍŽ, byť natáčená výhradně v ateliérech studia MGM, skvěle zachytila ducha předlohy realistickým obsazením uprchlých německých herců i do těch nejmenších rolí. Tento výjimečný tvůrce využil autentické prostředí a kompars také ve válečném dramatu POZNAMENANÍ (1948, The Search) které získalo Oskara za scénář a jen upevnilo jeho hollywoodskou pozici. Živým dramatem o dozvucích 2. světové války ve zničeném Berlíně, svými filmařskými schopnostmi, přitáhl pozornost jak dokumentaristů tak dramatiků. Film se točil ve válkou zpustošeném Německu a debutant Montgomery Clift se zde jako americký voják stará o ztraceného českého chlapce (Ivan Jandl) poznamenaného válkou. Jandl za svůj výkon obdržel dětského Oskara a Zlatý glóbus (kvůli politické situaci si ceny však nemohl osobně převzít a byly mu obě do Prahy přivezeny – dodnes je jediným českým hercem oceněným Oskarem ). V kritikou dobře přijatém snímku MUŽI (1950), kde se objevil tehdejší nováček Marlon Brando v roli ochrnutého válečného veterána, Zinnemann natočil mnoho scén v kalifornské nemocnici, kde jako kompars posloužili skuteční pacienti.

„U filmu nejsem proto, že bych chtěl předvádět sama sebe. Točím proto, že mi to dělá radost.“

Kromě Clifta a Brandona Zinnemann pro film objevil také Piera Angeliho a Johna Ericsona, kteří spolu s Rodem Steigerem a Ralphem Meekerem, debutujícími ve vedlejších rolích, hráli v dramatu TERESA (1951). V romantickém westernu OKLAHOMA! (1955), Zinnemannově verzi Rodgersova a Hammersteinova muzikálu, prožila zase svoji premiéru mladá Shirley Jonesová. Herce do svých rolí obsazoval Zinnemann stejně často odvážně jako promyšleně. Pro svoji adaptaci hry THE MEMBER OH THE WEDDING (1952) si do role dvanáctileté protagonistky si vybral ve skutečnosti o čtrnáct let starší Julii Harrisovou, přestože tuto roli už nějakou dobu ztvárňovala na Broadwayi.

Do (před)válečného snímku ODTUD AŽ NA VĚČNOST (1953) obsadil Franka Sinatru, který v tu dobu na tom byl s popularitou na dně. Jako sympatický smolař Maggio Sinatra nakonec získal Oskara pro “Nejlepšího herce ve vedlejší roli”. Ve stejném snímku představil Deborah Kerrovou, známou do té doby z postav spíše spořádaných a ostýchavých, jako záletnickou ženu vojáka. A Audrey Hepburnová, dříve obsazovaná do rolí rozkošných a komických slečen, podala životní výkon jako vyděšená sestra Luke ve velmi kladně přijatém THE NUN´S STORY (film získal Zlatou mušli na festivalu v San Sebastián v roce 1959).

Během své kariéry dával Zinnemann přednost protagonistům přinuceným aktuální situací a v zájmu své víry nebo přesvědčení k hrdinským činům. Hepburnová i Cooper, předurčeni čelit krutým zločincům dychtícím po pomstě, jsou toho zářnými příklady. Paul Scofield jako Sir Thomas More v britském dramatu ČLOVĚK PRO KAŽDÉ POČASÍ (1966) zase brilantně ztvárnil muže, kterého vlastní svědomí a utopické vize dohnaly až k nevyhnutelnému konci.

Variaci na toto téma můžeme najít i ve filmu SEDMÝ KŘÍŽ, ve kterém je ústřední postava – uprchlý vězeň Spencer Tracy - sice poměrně rezignovaná a odevzdaná svému osudu, přesto se stává subjektem hrdinné pomoci ze strany protihitlerovských Němců. Protagonistou zde v jistém smyslu není Tracy, ale prostý německý dělník (Hume Cronyn), který se se svojí pomocí Tracymu mění z nacistického sympatizanta v aktivního odpůrce režimu.

V dramatu JULIA (1977), jiném Zinnemannově vrcholném díle, ztvárňuje Vanessa Redgraveová americkou dědičku, která opouští bezpečí a pohodlí svého majetku, aby se v Německu vrhla do protinacistického odboje (za zmínku stojí, že film poprvé na plátna přivedl Meryl Streepovou). Zřejmě nejneobvyklejším a zvráceně přitažlivým samotářem v jeho filmech je Edward Fox co by chladnokrevný antihrdina - zabiják v napínavém thrilleru DEN ŠAKALA (1973). Člověk, který je puzen čirým profesionalismem než politickými úmysly k zabití francouzského prezidenta Charlese DeGaulla.

S Renee Bartlettovou (manželé od roku 1936 až do jeho smrti) měl jednoho syna - Tim Zinnemann, současný režisér a producent. Poslední film ve Fredově režii se jmenuje PĚT DNÍ JEDNOHO LÉTA (1982), jedná se o drama ukazující vztah strýce a neteře na pozadí krásné alpské scenérie (hraje mj. Sean Connery). Zinnemann zemřel v Londýně na srdeční selhání v nedožitých devadesáti letech.

Zinnemann získal Oskara pro “Nejlepší režii” za ODTUD AŽ NA VĚČNOST a ČLOVĚK PRO KAŽDÉ POČASÍ a za produkci posledně jmenovaného si odnesl také Oskara pro “Nejlepší film” (prvního dostal v roce 1951 za dokumentární snímek BENJY). Na dalších pět Oskarů - pro "Nejlepší režii" - byl nominován (POZNAMENANÍ, V PRAVÉ POLEDNE, THE NUN´S STORY, THE SUNDOWNERS a JULIA, film The Sundowners byl mimo to nominován i v kategorii “Nejlepší film”). Čtyřikrát získal cenu za režii od newyorských filmových kritiků. Třikrát byl nominován na Zlatého lva a čtyřikrát na cenu BAFTA (přičemž jednu získal). Stal se členem poroty filmového festivalu v Cannes 1961 a byl také, za svůj mimořádný přínos filmové kultuře, jmenován členem Britského filmového institutu. Má samozřejmě i svou hvězdu na hollywoodském “Chodníku slávy”.

Marek "džanik" Janík