Idi i smotri
Choď a pozeraj sa
Come and See
Come and See
Režie:
Elem KlimovKamera:
Alexej RodionovHrají:
Alexej Kravčenko, Olga Mironova, Ljubomiras Laucevičius, Vladas Bagdonas, Jüri Lumiste, Vasilij Domračev, Adolf Hitler (a.z.), Viktor Lorenc (více)Obsahy(1)
Čtrnáctiletý Fljora je v létě 1943 naivním běloruským chlapcem, odhodlaným zapojit se do partyzánského odboje. Na konci příběhu je lidskou troskou, z jejíž tváře navždy zmizely stopy dětské nevinnosti. Fljorův osud plný utrpení, ve kterém nechybí místo ani pro první erotické okouzlení a tragikomické okamžiky, prožila většina z těch, kteří dospívali za druhé světové války. Němci tehdy v Bělorusku realizovali projekt "spálené země", v němž lehlo popelem na šest set vesnic. O těchto událostech vypráví ve svých novelách Ales Adamovič, který se rovněž podílel na scénáři filmu, opatřeného názvem Zabijte Hitlera. Do výroby však šel snímek pod titulem, jenž tvoří refrén v biblické Apokalypse. Elem Klimov jej natáčel chronologicky, což výrazně pomohlo představiteli hlavní role Alexeji Kravčenkovi ke ztotožnění se svým hrdinou. Obraz Fljorova vyšinutého nitra však nevyjadřuje pouze herecká akce, výraznou měrou se na něm podílí práce kameramana a zvukaře, k níž zvláštní kontrapunkt vytváří Mozartova hudba. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (481)
Neuvěřitelně syrový, ale na druhou straně velmi působivý a intenzivní snímek. Fljora je na začátku mladíček plný ideálů, který netuší co je válka za zvěrstvo. Končí jako lidská troska, která má za sebou víc, než jiní za celý dlouhý život. Film na mě skutečně zapůsobil, ať se jedná o herecký výkon hlavního hrdiny, výtečnou režii, či geniální kameru. Takto sugestivní zážitek se často nevidí. Budu muset i topku přepracovat. Marně si vzpomínám na nějaký válečný film, který by ve mně zanechal tu atmosféru co Idi i smotri. Vrcholem je závěrečných deset minut, které polodokumentární formou mapují vývoj v Německu a život Adolfa Hitlera. ()
Jdi a dívej se byl snímek uváděný u nás kdysi v rámci měsíce československo-sovětského přátelství, což byla diplomatická nálepka pro pytel ideologických sraček a nekonzumovatelných pitomostí, které bylo nutné přetrpět při povinné návštěvě kina, kam nahnali středoškolské studenty jejich učitelé. Bylo to moje první filmové setkání se sovětskou perestrojkou, válečný film, který popíral všechny dosavadní představy o sovětské filmové tvorbě. Už od prvního panoramatického záběru a pochmurného zvuku leteckého motoru jsem cítil, že tohle je jednoduše jiná liga. Mimořádně emotivní válečný film snímaný z pohledu hlavního hrdiny, ještě nedospělého výrostka, který chce vstoupit do řad partyzánské jednotky a přežije zmasakrování obyvatel dvou běloruských osad. Ve scéně, kde hrdina přežije bombardování, přijde dočasně o sluch a v ten moment ani divák neslyší okolní střelbu a hluk výbuchů. Hrůza je nekašírovaná a násilí je silně naturalistické. Je to jednoduše válečný film natáčený z pohledu obětí, ne z pohledu filmaře nebo vojenského historika. Je mimochodem natočený podle skutečných událostí, které se odehrávaly při vyčišťovacích operacích německých jednodek a lotyšských přepadových komand v severním Bělorusku. Celkem při této genocidě zemřelo na dva miliony lidí. Scény vyhlazení obyvatel vesnice nahnaných do velké stodoly tehdy obletěly celý filmový svět a režisér Klimov se stal celosvětově respektovanou filmařskou osobností. Pracoval skvěle s filmovým celkem, polocelkem i detailem, takže i s delším časovým odstupem si dokonale vybavuji řadu scén, zejména Fljorovo nocování vedle umírající krávy zasažené kulometnou dávkou. Záběr na oko umírajícího zvířete považuji za jeden z vrcholů mých dosavadních filmových zážitků. Závěrečná scéna, kde hrdina střílí do obrázku Hitlera pohozeného na zablácené cestě, a pohled do jeho očí je jeden z nejemotivnějších a nejdojemnějších zážitků, které mi kdy sledování filmu přineslo. Celkový dojem: 100 %. ()
Tak jsem si dal další film, kterej už nějakej ten rok odkládám. A jde o hodně silnej a depresivní film. Vše pěkně vystihl ve svým komentáři uživatel Douglas. Drama o chlapci, kterej se vlivem války mění k nepoznání a citlivýho chlapce nakonec zůstane jen emocionálně vyprázdněná skořápka. Na závěr jen dodám pro ty co neviděli: Jdi a (po)dívej se. ()
Jdi a dívej se je fascinující a jedinečné z mnoha důvodů. Jednak z pohledu historické uvěřitelnosti a významu - není těžké si představit, že přesně takhle se to v těch šesti stovkách běloruských vesnic roku 1943 odehrálo. Němci tudy zvesela mašírovali a mezi ponižováním a sexuálním zneužíváním zdejších obyvatel naháněli vesničany do stodol, které s nimi zapalovali. Tamní mladíci žili v bídě a z všeobecného poblouznění se nechávali rabovat k partyzánům, kde chtěli hrdinně bojovat za svůj lid. Mrtvoly se hromadily, nevinné lidi polévali benzínem a zapalovali jen proto, že 'jejich rasa nemá právo na budoucnost', a přeživší chudáci si odnášeli doživotní traumata, vepsaná do každé nadbytečné vrásky na obličeji. Tohle všechno Jdi a dívej se znázorňuje nejen uvěřitelně, ale navíc intenzivně a promyšleně. Hlavní hrdina, mladý partizán Flyora, prochází stále násilnějším a hrůznějším peklem, a kamera se po většinu času drží jako klíště jeho pocitové, vizuální a dokonce i sluchové perspektivy. Začíná jako slušně vychovaný, svědomitý a optimistický mladík a pod vlivem událostí se mění jeho emoce, psychika i vizáž, jejíž změna je přímo drastická. Skoro veškeré vizuální i akustické jevy se subjektivizují a dostávají nás rovnou do hlavy protagonisty, v níž by přitom hlavně v druhé polovině nechtěl být nikdo. A že jde o sakra devastující podívanou plnou špíny a duševní i fyzické bolesti a se zvukovou stopou, navazující závratě i simulující největší lidskou agónii, na to můžete vzít jed. A zároveň se to absolutně nepodobá snad žádnému hollywoodskému válečnému filmu, které si více potrpí na jaksi umělejší dramatizaci a silné hrdinství. Zde nechybí i jisté poetické prvky či střihové postupy bližší spíše evropské moderně 60. let, což místy navozuje auru umělecké festivalovky. Zároveň je ale pozoruhodné, že režisér Elem Klimov volí převážně dynamické kamerové jízdy a sleduje pohybující se postavy, čímž styl vztahuje zase k Hollywoodu, a to i tomu současnému - osobně bych si dokázal představit, že kdyby tenhle scénář dostal dnes (nebo už v osmdesátkách) do ruky Spielberg, tak mnohé akčnější pasáže by inscenoval velmi podobně jako Klimov, za použití dlouhého záběru a s více menšími ději v jednom záběru, které by se postupně proplétaly a navazovaly na sebe. A navíc je to film, který už absolutně popírá sovětský kult lidové osobnosti, pěstovaný za Stalina a dělající z obyčejných protagonistů filmů či literárních děl hrdiny národa. Zde není nikdo hrdinou, všichni jsou jen oběti nepochopitelné vraždící a ideologické mašinerie, která vás buď poblázní, nebo z vás, nevinného dítěte, vysaje veškerý život. Osobně považuji Jdi a dívej dokonce za tak výjimečně natočený, účinný a každou jednotlivou volbou precizně konsolidovaný snímek, že jen díky němu bych Klimova zařadil mezi nejlepší režiséry osmdesátých let. A to i přesto, jak nevybíravě zde zacházel s dětskými herci, kteří si tím peklem evidentně vážně prošli - hlavně představitel Flyory Alexej Kravčenko musel asi vydržet nepředstavitelné a divím se, že potom s hraním nesekl. () (méně) (více)
Hodně surový, emocionálně silný a realisticky podaný film, který se nebojí ukázat trvdší scény, ale i ty, které neukáže, ale jen naznačí letmým pohledem kamery, mají na diváka stejný účinek. Výborné herecké výkony (hlavní představitel byl neuvěřitelně uvěřitelný), režie, hudba, kamera a kostýmy. Nic se nepřikrášovalo, všechno bylo ukázáno zhruba tak, jak to mohlo být ve skutečnosti. Vřele doporučuju všem (ale zvláště těm, kteří se vyžívají ve válečných filmech) a nezbývá mi než ohodnotit plným počtem. ()
Galerie (52)
Zajímavosti (31)
- V závěru filmu zazní nejprve „Sbor poutníků“ z opery Richarda Wagnera „Tannhäuser“, poté „Jízda Valkýr“ z opery „Valkýra“ (rovněž z pera R. Wagnera), a na úplném konci „Lacrimosa“ z Mozartova „Requiem“. (Idée_fixe)
- Jedná sa o jediný sovietsky film, ktorý bol vo vtedajšej ČSSR premietaný v prístupnosti od 18 rokov. (Jello Biafra)
- Když v roce 1986 navšívil režisér Elem Klimov filmový festival v Karlových Varech, odpověděl na otázku, zda se tímto filmem vyrovnává i se svým dětstvím, které prožil v obleženém, hořícím a rozbořeném Stalingradu: "Jenom částečně. Když nás fašisté napadli, bylo mi osm let. Zažil jsem evakuaci města, viděl jsem hluboké krátery tam, kde ještě před několika dny stály domy, viděl jsem množství mrtvých. Tenkrát jsem během několika dní dospěl. Naše dětství skončilo a místo něho tady byla válečná realita. Vzpomínky na onu dobu jsou tak tíživé, že jsem se s nimi mohl vyrovnat jenom činem." (NIRO)
Reklama