Adam Ondra: Pushing the Limit
Adam Ondra: Posunúť hranice
VOD (5)
Obsahy(1)
Adam Ondra, největší lezecká ikona současnosti, dosahuje fenomenálních sportovních výkonů. Z nemluvného introverta se stala světová sportovní hvězda a z touhy lézt úkol vždy zvítězit. Skrze Adamův příběh a jeho tvrdou přípravu na olympiádu v Tokiu ve filmu sledujeme proměnu sportovního lezení a sportu obecně, vliv komerčních tlaků, médií a diváků toužících po show, ve kterou se lezecké závody mění. V kontrastu se samotou, která provází Adama při jeho každodenním tréninku, a s přírodou, která jej obklopuje při lezení na skalách, se ke konci filmu ocitáme na největší sportovní akci vůbec, na letních olympijských hrách. Zde heslo "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se" již dávno nahradilo nové: "vítěz bere vše".
Součástí Adamova světa je mnoho lidí, kteří mu v jeho cestě pomáhají. Především je to jeho žena Iva, která je jeho největší oporou. Jaké to je žít po boku světové celebrity? Lezení je vášeň a touha, Adam Ondra posunul hranice tam, kde se to zdálo být mimo lidské možnosti. Lezení obětoval doslova vše a teď ho stále naléhavěji čeká nová výzva – rodinný život. (Bontonfilm)
(více)Videa (1)
Recenze (34)
Sportovcům může imponovat zaměření na fyzickou část horolezecké přípravy. Pro normální smrtelníky je tu pár pěkných scén z převážně italských skalních stěn. Olympijské klání mi přijde jako něco, do čeho se sám Ondra nutí proti své přirozenosti. Dokument se bohužel zaměřuje převážně na olympijskou přípravu, což je tak trochu škoda. A lepší horolezecké dokumenty z posledních let ani nemusíme hledat v zahraničí. ()
Problém s Adamem Ondrou je ten, že v životě opravdu nedělá nic moc jiného, než že leze. A když neleze, tak trénuje, aby potom lezl lépe. Což prostě nestačí na celovečerní stopáž, zvlášť když film nesměřuje k žádnému cíli. OK, směřuje k olympiádě, která dopadla celkem neslavně (spoiler, ale asi jste to tehdy ve zprávách taky zaznamenali) a sám Ondra ve filmu přiznává, že tam jede vlastně spíš z povinnosti, než že by ho to tam nějak osobně táhlo. Proč na to mám teda koukat, když to nezajímá ani samotného protagonistu filmu? Radši bych viděl třeba film z nějaké Ondrovy expedice, tam by byl cíl jasný a mohlo by to mít i potenciál dobrodružného filmu. To, co jsme dostali, je jen úhledně, ale zoufale nudně natočené celovečerní promo video jednoho mimořádného sportovce. ()
Je to takové malé nahlédnutí do Adamova života. Nic extra od toho nelze čekat. Práce s kamerou je sice na jedničku, ale zvukař by zasluhoval za uši, cinkání medailí mi bude v hlavě rezonovat ještě týden. Nakonec dávám tři hvězdy. Čtvrtou bych přihodil, kdyby tam bylo více záběrů z italských hor a ideálně i s popisky na úkor nekonečného bouldrování u Ondrů doma. ()
Ja Adama či Ondreja či Petra alebo pavla strašne obdivujem, za jeho výsledky v športe, ktorý je úplna kokotina. Ale pri pozeraní tohto dokumentu som mal chuť skočiť zo skaly bez istenia. Jeho neustále vzdychanie a meditovanie v kombinácií s tým, že je to čiastočne introvertný autík, čo toho veľa nenahovorí, je vražedná. 2 z 5 ()
Život nemá žádný smysl, resp. má pouze ten smysl, který mu vtiskneme my sami. Jinak řečeno, člověk se potřebuje nějak zabavit, aby ten život vydržel až do smrti. Někdo sbírá známky, někdo chová holuby, někdo zase leze. Některé koníčky mají tu nevýhodu, že se nedají dělat až do smrti. Třeba ve vysokém stáří toho člověk už moc nenasportuje. Podobně když je člověk sběratelem žen. Od jistého věku už žádné hodnotné exempláře nezíská nebo jen výjimečně. Co bude Adam Ondra dělat, až už nebude moci lézt? No přece bude vzpomínat na to, jak lezl. Kdyby bylo jeho koníčkem hromadění majetku, mohl by se své zálibě věnovat až do smrti. Onehdy jsem mluvil s ředitelem nadace, která pečuje o přestárlé sportovce – olympioniky. Tito lidé nezřídka dožívají své životy v domovech důchodců (dnes se vlastně říká v domovech pro seniory, sakra, každou chvíli se používá jiná hantýrka, já už nestíhám se v tom orientovat) a nadace se stará o oslavy jejich kulatých narozenin. Pán mi ukazoval fotografie z oslavy narozenin jednoho olympionika, jméno toho sportovce jsem neznal a už si nevzpomenu, za co tu medaili dostal. Na oslavě hrála dívčí kapela nahoře bez. Pěkný byl též snímek, jak dvě holky, rovněž nahoře bez, nesou dědkovi velký dort s číslicí 90. Vypravěč říkal, že sportovec měl v tom starobinci nějakou „přítelkyni“. Zajímalo mě, jak tuto akci snášela. „Vyla jak hyena,“ pousmál se vypravěč. – Filmy o lezení rád sleduji, i když se mi přitom dělá špatně, neboť v takových případech trpím závratěmi, ačkoli dřepím u počítače. To ovšem není chyba těch filmů. ()
Reklama