Vlčí jáma

„To všechno je závist. Ale nic jim to není platné. Robert mě má rád! Časem sama poznáš, jak mě má rád.“ A tohle prohlášení zanechalo v Janě větší stopu, než by se na první moment mohlo zdát…Vlčí jáma se může jevit jako klasický milostný trojúhelník v dobových kostýmech. Ale to by nesměly hrát ženské postavy Jiřina Šejbalová a Jana Brejchová. Ať už jde o majetnickou, sebestřednou, zlou, zapšklou, pomlouvačnou a panovačnou tetičku Kláru či mladou, naivní, obětavou a ostýchavou svěřenku Janu, obě herečky jsou ve svých rolích naprosto přesné (a je docela jedno, že mladičká „Brejška“ toho nejvíce uhraje svýma očima). Miroslav Doležal se naopak příliš projevit nemohl už z podstaty své role, jeho „podpantoflák“ a „tajtrlíček“ Bob je parodií na muže vysokého postavení. A zatímco ve skutečnosti nejistá tetička zažívá totální rozpad osobnosti, Janu čeká prozření. Její závěrečný čin se může zdát překvapivý, ale pozornější divák si všimne jasných indicií. I díky konci dávám solidní 4*. „Co ty víš?! Ty jsi všechno, co mohlo být…a nikdy nebude.“ (10.05.2020)

Tenhle film se jednoznačně povedl, na to že je z padesátých let, je fakt parádní. Úžasný výkony v čele s Jiřinou Šejbalovou, která je teda fakt nesnesitelná, Brejchová je taky dobrá, taková správně nevinná až lolitkovská. No a Doležalovi se taky povedlo vystihnout zbabělýho manžela. Režie taky dobrá, příběh dobře napsaný. Škoda, že v televizi tyhle filmy tak často nechoděj, důkaz, že i Češi jsou schopni natočit kvalitní a hutný atmosférový psychlogický drama. (26.01.2009)

Nakonec dám jen čtyři, protože si myslím, že pan režisér měl paní Šejbalovou víc ukočírovat. Hraje skvěle, o tom žádná, ale někdy až tak přehnaně expresivně, že jí tu postavu přestávám v těch chvílích věřit... Jinak už od úvodních záběrů - tak dokonalý příjezd vlaku do nádraží jsem dlouho neviděl - kameramanská krása, nádherné záběry, a to i v interiérech, je vidět, že každá scéna byla do detailů promyšlená. Příběh je nadčasový, nakolik se zdá, že jde jen o 50. léta. Tady hraje všechno - každé gesto, pohled, vyřčené věty dostávají za čas nový význam a způsobují nové posuny v chápání postav. Ty samy nejsou jednoznačné - u každé najdeme její klady (ano, i u té starší manželky), tak zápory. Dokonce některé postavy, jež se jeví jako kladné, časem přejdou na druhou stranu rovnice. Ale vše zcela pochopitelně, logicky, protože to vyplývá z jejich charakterů. Zdařilý, byť trošku depresivní kousek, i když pro mne ne - ta naděje tam na konci je myslím jasná. Když se člověk dostane z okouzlení a bludu, prohlédne a jde dál posílen a je víc sám sebou.Když se člověk dostane z té vlčí jámy samolibosti, šalby a dalších negativních vlastností. Otázkou je, nakolik spokojen je s tím otčím, který některé věci bral jako jistotu, ale i u něho chápeme, že se cítil nepochopen, manželkou vlastně zrazován a zrazen (jak ta dovedla zničit atmosféru při zpěvu písničky blbým chloupkem! Jako bych v tom narušování soukromí a klidu viděl vlastní ženu.), a tak není divu, že si chtěl něco dokázat. Což se mu povedlo, ale za cenu hodně velké oběti. Jak říkám, právě ta nejednoznačnost postav je hodně realistická, a nic a nikdo nejsme ani černí, ani bílí, ale každý si v sobě neseme různé vlčí jámy. Mimochodem, ta písnička Jiřího Srnky V úzké uličce je zde geniálně použita - jak pro vykreslení charakterů postav, tak při následném návratu až po poslední zpěv na hřbitově, kdy konečně - ale za jakých okolností - už konečně zazní celá. (09.02.2019)

Určitě vynikající pohled na falešnou, povrchní a zdánlivě dokonalou společnost lidí na začátku 20století. Obraz manželství, které se časem stává vězením a na mladistvou touhu po lásce, ovšem bez jakýchkoli morálních překážek. Mladičká Jana nakonec zjišťuje, že úděl ženy v této době je předem daný a jasný. Výborná atmosféra a excelentní herectví. (13.09.2011)

Vlčí jáma, film předčil velmi výrazně literární předlohu. I kniha je psychologickým dramatem. Ale drama je to pouze z pohledu maloměšťáckého bigotního moralizování. V něm je možné moralizující drama udělat i z nevhodné dušnosti, nebo nepříjemné upřímnosti. Navíc Jarmila Glazarová v zaklínadle sociální spisovatelky byla společensky uctívanou prominentkou se žluklým máslem na hlavě. Jiří Weiss z poupravené předlohy dokázal vytvořit strhující psychologickou podívanou. Díky kameře Václava Hanuše a hereckému důraznému podání ústředního trojlístku. Ocenění a obdiv nezasluhuje děj, ale filmové provedení. Hvězdou dramatického příběhu v maloměšťácké optice je Klára Rýdlová (vynikající Jiřina Šejbalová). Její chápání manželského soužití je bolestivé pro všechny v jejím okolí, a přesto se citové vydírání a nátlak stupňuje k prvopočátku odmítání a nenápadně se rozvíjející nenávisti. Vynucování je destruktivní a až do posledního dechu si vybírá od každého, i okrajového protagonisty, krutě nevybíravou daň a navždy zůstává zaryta v duších i tvářích. Klářiným kontrastem je křehká Jana (dobrá Jana Brejchová), schovanka Rýdlových v probouzejících se citech dospívající slečny. S vypětím všech svých psychických sil odolává nekompromisnímu nátlaku a až pád na samé dno vlastní existence přináší očištění. Posledním vrcholem trojúhelníku je Klářin úspěšný manžel Robert Rýdl (velmi zajímavý Miroslav Doležal), starosta obce se stoupající kariérní cestou. Společensky profesní vzestup je vykoupen slabošstvím v partnerství a neschopností naplnit oboustrannou náklonost. Jeho útěky jsou stejně bolestivé, jako krutost majetnické manželky. Z dalších rolí: laskavý lékař rodiny (příjemný Jaroslav Průcha), zvědavá obecní drbna Schillingerová (Libuše Freslová), cynicky pomstychtivá a slaboduchá služka Petronila (dobrá Lola Skrbková), tichá služka Martina (Anežka Soukupová), či psychicky týraná Robertova neteř Gertruda (zajímavá Alena Kreuzmannová). Vlčí jáma Glazarové nestojí za obdiv, její filmová podoba díky svému naléhavému provedení pro mě znamená velmi příjemné překvapení. (11.04.2017)