Policejní hodina

Národnímu umělci Otakaru Vávrovi se podařil vytvořit hodnověrnou a až dokonalou atmosféru počátků již legální existence českého demokratického socialismu, socialismu Marxova, Masarykova i Benešova. Je to současně i příběh československé formy italského neorealismu v době jeho plného rozpuku; připomínám např. STALO SE V TURÍNĚ (1963) režiséra Maria Monicelliho s Marcellem Mastroiannim v titulní úloze či třetirepublikovou SIRÉNU režiséra Karla Steklého. Perly často nacházíme tam, kde bychom je nejméně čekali. (25.03.2021)

Vávra rozhodně uměl točit dobré filmy (až na malé výjimky) a platí to i pro Policejní hodinu. Ke 40. výročí založení KSČ jsem čekal spíš nějakou ideologickou agitku, a místo toho jsem se dočkal slušně a věrohodně zpracovaného sociálního dramatu, kde jsou vykresleny na příkladu jedné rodiny různé vrstvy tehdejší městské společnosti. Doba taková byla a socialistické ideály se rodily z tehdejších rozporů a nerovného postavení nižších vrstev. Na tom není nic nepochopitelného a už vůbec ne k odsuzování dnešními měřítky, kdy se tzv. reálný socialismus již sám stačil zkompromitovat. Bez tehdejšího úsilí o sociálně spravedlivější společnost by ale ani dnešní společnost nebyla tam, kde je, i když dnes nás trápí zase trochu jiné problémy. Také mě překvapilo, že se tento film ani v minulém režimu příliš nehrál, což se dá přičítat možná právě tomu, že prvoplánová komunistická ideologie v něm prostě nezaznívá. (31.03.2021)

Vávrův film na objednávku režimu - matka má 3 děti, každé se šplhá životem jiným způsobem. Jedna dcera se provdává za majitele bordelu, druhá za zkorumpovaného policajta a syn si bere chudou pradlenu. Samozřejmě, komunisté si našli potencionál ve třetím případě - a paradoxně je nechutné vidět Třísku v malé roli srdcem oddaného pekaře, oddanému na život a na smrt komunistům. Z herců zaujaly pak především ženské výkony, kterých zde bylo požehnaně (především bordelmamá Šejbalová a její dědička Thielová, zatímco Vášová docela přehrávala, za zmínku stojí i půvabná pradlena Tomášová, nebo štětka, kterou ztvárnila Hegerová). (15.02.2016)

,,...a jednou to stejně vyhrajeme!" Nečekal jsem to, ale já těm stávkujícím dělníkům, riskujícím i přes chudobu svou početnou rodinu v boji za vlastní požadavky a názory, nakonec úpřimně fandil. Přesto že jde o film komunistický, u dožadování se práv za lepší životní podmínky (včetně zkrácení pracovního času z 12ti na 8 hodin) lze nakonec s podobnými protesty soucitit. A myslím si, že by se řada z těchhle dělníků i styděla za další vývoj historie, kdyby se dožili např. dob vykonstruovaných procesů, které po vítězství KSČ v 48. roce nenechaly na sebe dlouho čekat... Příběhy stávkujících dělníků a revolucionářů z posledních desiletí c. k. monarchie patřily k oblíbeným tématům angažovaných čs. filmů především v 50. letech, Policejní hodina vznikla stejně jako tematicky příbuzné Pochodně k 40. výročí založení KSČ. Nicméně Otakar Vávra dokázal zpracovat téma podmanivým způsobem, kde na povrchu jsou důležité především vztahy a osudy hned několika postav, žijící svůj rodinný a pracovní život v nelehké době. Snímek občas možná mírně vázne v několika dlouhých tichých scénách bez výraznějšího dějového akcentu, ale nechybí mu napětí, působivá atmosféra a herecké výkony: Jiří Vala v podobných rolích obvykle výborný, nicméně dostal mne na menším prostoru Václav Voska coby tajný policajt; jeho role není síce hlavní (i když vzhledem k názvu filmu snad i titulní ano), ale veškeré fragmenty s ním postupně nabízejí pěknou drobnokresbu slizkého špiona skrývajícího se pod rouchem pražského flamendra. Celkový můj prožitek z filmu byl silný, ano - tomu říkám historické sociální drama, které mě pohltilo. 75% (03.08.2019)

No, kdyby z toho Vávra nemusel v roce přidání dalšího S do ČSR udělat socanskou agitku, mohl to být moc pěkný příběh. Takže ty tři hvězdy nepatří Vávrovi, ani soudruhům, ale první je za tu plejádu výborných herců, druhá za hudbu Jiřího Srnky a třetí za nádherné záběry ze staré Prahy a jejích ulic i uliček. (28.03.2021)