Pacientka Dr. Hegla

Toto Vávrovo temné společenské drama mě překvapilo svou soustředěností - obrazivou, psychologickou i vypravěčskou. Příběh přímočaře sleduje osudovou trajektorii dívčího pádu do zodpovědnosti, který svou palčivou sebestředností s sebou stahuje celé mikrouniversum setkané v její svatební šat. Adina Mandlová obdivuhodně vtělila horečný, požár věstící mezistav ženství, v němž dodatečně exploduje rozmarné dětinství a jeho omámené, zpola živé trosky se mísí s dušenými touhami, zvláště těmi mateřskými, v jednu nekonečnou nespokojenost – s tělem svým i bližního, s obydlím a obýváním, s mateřštinou i rodinou a konečně i s posláním. Oceňuji i to, že Vávra film zbavil vší ideologičnosti: maloměstské prostředí není pranýřováno, jak tomu téměř bezvýlučně bylo – přesněji: bude – ve filmových propagandistických výkladech moderních dějin po roce 1948, ale odkrývá se jako nešťastně podtržený, nedozrálý věk, jehož nebezpečnost je vzbouzena spíše úzkostí než vědomím vlastní moci, posvěcenou konvencemi – Svatopluk Beneš to vyjádřil bezchybně. Dialog ojíněné milenky a vitálního Hegla, vtělujícího (tristní) moderní moudrost životních možností, nad ženichovou „smrtí z mládí“ nebo snídaní na venkovském letním bytě, kde střízlivějící pacientka marně očekává korespondenční dotyk milencův, a přicházejí jen „noviny“, skvostně znázorňují tento svět, smutnou zahrádku, v jejíchž řádkách neradno vysemenit. Ale film tento soumračný úhor nepolarizuje například úrodnou dělnickou divočinou nebo sovětským svítáním na lepší časy, což pochopitelně v daný čas ani nešlo. Prostě a jasně poukazuje k vlastnímu, hlubinnému, přírodnímu kynu – a tím je pravdivý. (10.06.2017)

Vávrovi se podařilo zkazit Pujmanovou málem na úroveň červené knihovny. Lví podíl na tom nese nepochopitelně přehrávající Beneš. Navíc poetické oko Pečenkovo zřejmě bylo ochromeno ječným zrnem a nedokázalo zvítězit nad šedí a banalitou, podařil se jen jeden záběr přes žaluzie, což je na kameramana Pečenkových kvali žalostně málo. Naštěstí je ústřední dvojice Mandlová a Korbelář bezchybná, takže společnými silami vytahuje snímek do průměru. (16.10.2019)

Odvaha, s jakou si Vávra tehdy, v období nacistické okupace, doslova vyvzdoroval natáčení stejnojmenného románu přední levicové spisovatelky Marie Pujmanové, byl opravdový hazard se štěstím. Drama mladé dívky, která se bezhlavě zamiluje do charismatického lékaře, vázaného manželskou povinností, sice v mnoha ohledech zavánělo neúspěchem, ale Vávra dokázal z poněkud osvětového příběhu vykřesat vynikající civilní film, zbavený veškerého literárního patosu. Obsazením temperamentní a okouzlující Adiny Mandlové proti eroticky přitažlivému Otomaru Korbelářovi vzniklo správné napětí, které diváky rozdělilo mezi sympatizanty nečestného dr. Hegla a příznivce svedené Karly. Problematika svobodného mateřství tehdy náležela mezi zapovězená témata a teprve prostřednictvím Vávrova filmu bylo možné zahájit širší diskusi, která by vedla k ozřejmění společenských morálních pravidel. V jistém ohledu pak román i film nabízejí výjimečnou příležitost dotknout se reálných skutečností, objevivších se v české kultuře během války spíše okrajově. (09.03.2009)

Při pohledu na fakt, že jde o první film podle Pujmanové (o adaptaci stejnojmenného románu z roku 1931), nositelky Státní ceny z roku 1937, mohla by zaniknout skutečnost, že z jiného pohledu šlo de facto jen o rutinní navázání na herecké párování Korbeláře s Mandlovou. Ti již bok po boku vytvořili hlavní postavy v Nevinné (1939) podle de la Cámary. Přičemž jako lékař se Korbelář osvědčil již ve Zlatém člověku (1939). A v Pacientce Dr. Hegla skutečně nacházíme mnoho dozvuků právě z těchto starších filmů. Něžný je zde mladičký Svatopluk Beneš jako nešťastný snoubenec, herci starší generace jsou báječní všichni, od Baldové po Šlemrovou, Svozilová je rutinovaná a dokonale studená, dokonce ani vedlejší role svěřená Zorce Janů nedopadla špatně. Ale titulní role svěřená Mandlové v klíčové době jejího filmového zrání, zdá se, ji poněkud zaskočila. V dobré polovině scén je téměř nesnesitelná a nelze skutečně mluvit o tom, že by právě ona měla být považována za jedinou moderní herečku své generace. (23.09.2020)

Vkusně a po filmařské stránce kvalitně natočená moralita, ve které se občas zablesknou psychologické momenty i okamžiky civilního herectví Mandlové. A nevadil mi ani trochu přepjatý optimistický konec, naopak v dobových podmínkách byl takto podaný výraz naděje více než potřeba. Co však snímek velmi sráží dolů je zachovaný literární jazyk, který jde silně proti pozitivním snahám uchopit moderně zatuchlou předlohu. (25.10.2009)