Pacientka Dr. Hegla

Toto Vávrovo temné společenské drama mě překvapilo svou soustředěností - obrazivou, psychologickou i vypravěčskou. Příběh přímočaře sleduje osudovou trajektorii dívčího pádu do zodpovědnosti, který svou palčivou sebestředností s sebou stahuje celé mikrouniversum setkané v její svatební šat. Adina Mandlová obdivuhodně vtělila horečný, požár věstící mezistav ženství, v němž dodatečně exploduje rozmarné dětinství a jeho omámené, zpola živé trosky se mísí s dušenými touhami, zvláště těmi mateřskými, v jednu nekonečnou nespokojenost – s tělem svým i bližního, s obydlím a obýváním, s mateřštinou i rodinou a konečně i s posláním. Oceňuji i to, že Vávra film zbavil vší ideologičnosti: maloměstské prostředí není pranýřováno, jak tomu téměř bezvýlučně bylo – přesněji: bude – ve filmových propagandistických výkladech moderních dějin po roce 1948, ale odkrývá se jako nešťastně podtržený, nedozrálý věk, jehož nebezpečnost je vzbouzena spíše úzkostí než vědomím vlastní moci, posvěcenou konvencemi – Svatopluk Beneš to vyjádřil bezchybně. Dialog ojíněné milenky a vitálního Hegla, vtělujícího (tristní) moderní moudrost životních možností, nad ženichovou „smrtí z mládí“ nebo snídaní na venkovském letním bytě, kde střízlivějící pacientka marně očekává korespondenční dotyk milencův, a přicházejí jen „noviny“, skvostně znázorňují tento svět, smutnou zahrádku, v jejíchž řádkách neradno vysemenit. Ale film tento soumračný úhor nepolarizuje například úrodnou dělnickou divočinou nebo sovětským svítáním na lepší časy, což pochopitelně v daný čas ani nešlo. Prostě a jasně poukazuje k vlastnímu, hlubinnému, přírodnímu kynu – a tím je pravdivý. (10.06.2017)

Průměrný film točený ve válečných letech. Má stále přitažlivé téma: mladá holka, starší ženatý muž a když jde navíc o společenský významnou osobu ( v tomto případě o lékaře) senzace je na světě ! Ženské publikum slzí, kinosál narvaný, kasovní úspěch zaručen. Námětově nic nového, ale hraje zde 9 prvorepublikových hvězd. Marie Pujmanová napsala pro mladá děvčata varovný román a pan Otakar VÁVRA jej pohotově uvedl na plátna našich kin. A musím přiznat, že zdařile. (10.12.2007)

Taxom sa zase rozhodol zabrusit do vod ceskoslvenskej kinematografie a volba padla na Vavrov film Pacientka Dr. Helga. Film je o medzliludskych vztahoch, laske ona + on a peripetiach okolo toho. Rezisersky je to na urovni, akurat v strede ti dialogy trochu krivali. Otomar Korbelar bol na urovni, Mandlova vyborna - nie nadarmo sa keysi hovorila tato veta /tusim v Prahe/ : Baarova ma oci mandlove no a Mandlova ma oci barove. Preco, to nech si kazdy zisti : 62 % (14.02.2017)

Vávrovi se podařilo zkazit Pujmanovou málem na úroveň červené knihovny. Lví podíl na tom nese nepochopitelně přehrávající Beneš. Navíc poetické oko Pečenkovo zřejmě bylo ochromeno ječným zrnem a nedokázalo zvítězit nad šedí a banalitou, podařil se jen jeden záběr přes žaluzie, což je na kameramana Pečenkových kvali žalostně málo. Naštěstí je ústřední dvojice Mandlová a Korbelář bezchybná, takže společnými silami vytahuje snímek do průměru. (16.10.2019)

Nemám v žádném případě nic proti Adině Mandlové, ale tady mi nějak neseděla. Přišla mi, že je na roli Karly poněkud stará. V některých momentech působila hrozně teatrálně a přehrávala. Měla jsem problém jí tu roli uvěřit. Byla taková umělá. To už by v její roli působila přirozeněji a uvěřitelněji Zorka Janů. Zřejmě jsem u Adiny Mandlové zvyklá na jiné role. Otomar Korbelář byl jako vždy velmi charismatický. Svatopluk Beneš předvedl svůj standard. (05.02.2013)