Pacientka Dr. Hegla

Vávrovi se podařilo zkazit Pujmanovou málem na úroveň červené knihovny. Lví podíl na tom nese nepochopitelně přehrávající Beneš. Navíc poetické oko Pečenkovo zřejmě bylo ochromeno ječným zrnem a nedokázalo zvítězit nad šedí a banalitou, podařil se jen jeden záběr přes žaluzie, což je na kameramana Pečenkových kvali žalostně málo. Naštěstí je ústřední dvojice Mandlová a Korbelář bezchybná, takže společnými silami vytahuje snímek do průměru. (16.10.2019)

Taxom sa zase rozhodol zabrusit do vod ceskoslvenskej kinematografie a volba padla na Vavrov film Pacientka Dr. Helga. Film je o medzliludskych vztahoch, laske ona + on a peripetiach okolo toho. Rezisersky je to na urovni, akurat v strede ti dialogy trochu krivali. Otomar Korbelar bol na urovni, Mandlova vyborna - nie nadarmo sa keysi hovorila tato veta /tusim v Prahe/ : Baarova ma oci mandlove no a Mandlova ma oci barove. Preco, to nech si kazdy zisti : 62 % (14.02.2017)

Toto Vávrovo temné společenské drama mě překvapilo svou soustředěností - obrazivou, psychologickou i vypravěčskou. Příběh přímočaře sleduje osudovou trajektorii dívčího pádu do zodpovědnosti, který svou palčivou sebestředností s sebou stahuje celé mikrouniversum setkané v její svatební šat. Adina Mandlová obdivuhodně vtělila horečný, požár věstící mezistav ženství, v němž dodatečně exploduje rozmarné dětinství a jeho omámené, zpola živé trosky se mísí s dušenými touhami, zvláště těmi mateřskými, v jednu nekonečnou nespokojenost – s tělem svým i bližního, s obydlím a obýváním, s mateřštinou i rodinou a konečně i s posláním. Oceňuji i to, že Vávra film zbavil vší ideologičnosti: maloměstské prostředí není pranýřováno, jak tomu téměř bezvýlučně bylo – přesněji: bude – ve filmových propagandistických výkladech moderních dějin po roce 1948, ale odkrývá se jako nešťastně podtržený, nedozrálý věk, jehož nebezpečnost je vzbouzena spíše úzkostí než vědomím vlastní moci, posvěcenou konvencemi – Svatopluk Beneš to vyjádřil bezchybně. Dialog ojíněné milenky a vitálního Hegla, vtělujícího (tristní) moderní moudrost životních možností, nad ženichovou „smrtí z mládí“ nebo snídaní na venkovském letním bytě, kde střízlivějící pacientka marně očekává korespondenční dotyk milencův, a přicházejí jen „noviny“, skvostně znázorňují tento svět, smutnou zahrádku, v jejíchž řádkách neradno vysemenit. Ale film tento soumračný úhor nepolarizuje například úrodnou dělnickou divočinou nebo sovětským svítáním na lepší časy, což pochopitelně v daný čas ani nešlo. Prostě a jasně poukazuje k vlastnímu, hlubinnému, přírodnímu kynu – a tím je pravdivý. (10.06.2017)

Odvaha, s jakou si Vávra tehdy, v období nacistické okupace, doslova vyvzdoroval natáčení stejnojmenného románu přední levicové spisovatelky Marie Pujmanové, byl opravdový hazard se štěstím. Drama mladé dívky, která se bezhlavě zamiluje do charismatického lékaře, vázaného manželskou povinností, sice v mnoha ohledech zavánělo neúspěchem, ale Vávra dokázal z poněkud osvětového příběhu vykřesat vynikající civilní film, zbavený veškerého literárního patosu. Obsazením temperamentní a okouzlující Adiny Mandlové proti eroticky přitažlivému Otomaru Korbelářovi vzniklo správné napětí, které diváky rozdělilo mezi sympatizanty nečestného dr. Hegla a příznivce svedené Karly. Problematika svobodného mateřství tehdy náležela mezi zapovězená témata a teprve prostřednictvím Vávrova filmu bylo možné zahájit širší diskusi, která by vedla k ozřejmění společenských morálních pravidel. V jistém ohledu pak román i film nabízejí výjimečnou příležitost dotknout se reálných skutečností, objevivších se v české kultuře během války spíše okrajově. (09.03.2009)

Průměrný film točený ve válečných letech. Má stále přitažlivé téma: mladá holka, starší ženatý muž a když jde navíc o společenský významnou osobu ( v tomto případě o lékaře) senzace je na světě ! Ženské publikum slzí, kinosál narvaný, kasovní úspěch zaručen. Námětově nic nového, ale hraje zde 9 prvorepublikových hvězd. Marie Pujmanová napsala pro mladá děvčata varovný román a pan Otakar VÁVRA jej pohotově uvedl na plátna našich kin. A musím přiznat, že zdařile. (10.12.2007)