Kladivo na čarodějnice

Dobou vzniku i celkovým směřováním a literární předlohou tento výrazný Vávrův film souzní s televizním ztvárněním F. L. Věka. Hrůzné čarodějnické procesy se vávrovskou precizností při zpodobování a přibližování hereckých reálií a kvalitní Kaplického předlohy mění v nadčasové podobenství staronového tématu svobody a totalitní moci, v tomto případě z boží milosti. Tísnivá atmosféra, tísnivé pocity, a za tím vším souhrn precizní práce celého týmu. Slovenští herci v českém filmu, jako vždy vynikající Elo Romančík i tehdy začínající krásná Soňa Valentová, zůstali a zůstávají kvalitou svých výkonů trvale v mé paměti. (25.08.2007)

Není to špatnej film, i přes spoustu historických blbostí se mi to celkem líbilo. Za blbosti považuju třeba používání tortury, jak to tam uvádějí. Tortura se směla používat jen na obyčejný lidi a měšťany, na nikoho jinýho a to ještě čtyři krát po patnácti minutách a mezitím musela být přestávka. Postupně ale mohli měnit typy. A další věc. Tortura se používala vždycky, i když se obžalovaný přiznal, tak pak přistoupili k tortuře, protože ve středověku panoval názor, že pravdu lze říct jen po očistě bolestí. Ale taky je pravda, že když někdo použil torturu a někoho neusvědčil, tak pak za to zaplatil pokutu nebo šel do vězení. Co se týká filmu, chyběl mi v něm propracovanější děj a nějaká postava, se kterou by se člověk mohl ztotožnit. Ani hlavní hrdina Lautner mi nijak neštymoval. Kaplickýho knížku jsem nedočetl, protože je strašně zdlouhavá a o ničem (a ne že bych ne čtenář teda jsem, na kontě mám tak jeden až dva tisíce knih, ale kdo by to počítal). Co se týká kostýmů, tak jen lituju, že to není barevný, protože by to s klidem strčilo do kapsy tehdejší výpravný velkofilmy jako Angelika nebo Spartakus. Ale co se týká zábavnosti, tak si to s těmi dvěma nemůže dát ani jednu partii šachu. Prostě to není zábavný. Tvůrci to až příliš brali jako umění a drama a přirovnání politických procesů v padesátých letech (tohle nemám z vlastní hlavy, protože to bych tam skutečně nenašel) a přestali to brát jako film pro lidi, kteří se chtějí podívat na zajímavej příběh. Kdyby skončili trochu jinak, nebo kdyby hlavní hrdinové nebyli kněz a inkvizitor a to ještě celej film braní jako zrcadlové opaky sebe sama, možná bych to považoval i za zábavnej film. Ono totiž sice tradice a předsudky říkají, že klasická (literatura film a i jiné umění) má být dostatečně nestravitelné, ale není to pravda. Klasické nemusí být nestravitelné nebo zdlouhavé nebo nudící. Vemte si Dickense. U jeho knížek se vždycky pobavím, protože i když to neříká na plnou pusu, vždycky nějak nějakou tu lidskou vrstvu zesměšní. A o to jde. Nemusí to říkat nijak směšně. Nemusí tam být humor jako v nějaké estrádě, ale něco, nad čím by se člověk mohl usmát tam být mělo. I Spalovač mrtvol s Rudolfem Hrušínským je film na velmi temné téma, ale určitému typu humoru se tam neubrání a moc to tomu prospělo. Tady jsou až příliš vážní, zbožní, zhýralí nebo ustrašení. Ale nic jinýho. A to mi vadilo. (01.03.2006)

Kdybych měl někomu doporučit film, který s ním spolehlivě emociálně zamává, nebyl by to ani explozivně romantický Moulin Rouge, ani historicky tragické Statečné srdce ba ani děsivý Vymítač ďábla. Byl by to tenhle Vávrův opus na téma nezastavitelná zvůle moci, vykřičník křičící do světa o vítězství omezenosti a hrubé síly nad osvíceneckými ideály a lidskou spravedlností. Příběh o bezmoci, o nevině, o krutém zlu, proti kterému není zastání... o bolesti, před kterou tváří v tář neexistuje odvaha ani přátelství. Je už jedno, jestli budete tento příběh interpretovat jako historickou výpověď o inkvizičních hrůzách nebo jako obžalobu bolševických monsterprocesů u nás a hlavně v Sovětškém svazu... poselství je bolestně všeobecné. Ten vztek, ta žluč, která ve mě vařila, když Šmeralův inkvizitor (špičkový výkon) zkoušel malíčkem teplotu svého vína s horkou vodou je nepopsatelná. Jediná útěcha pro pánské obecenstvo může být snad jen půvab krásné Soni Valentové, jinak je poselství filmu pusté a zoufalé jako nespravedlnost světa sama. 100% (Mimochodem, kolik stupňů tortury si myslíte, že byste vyrželi, než byste zradili přátelé a rodinu? Jestli nad těmito otázkami nechcete uvažovat, na Kladivo raději zapomeňte...) (17.11.2006)

Nadčasové podobenství o moci, která s každým zatočí a tu pravou pravdu z něj nakonec vytluče. Soudruzi se nakonec poznali, přesto film neskončil v trezoru, jen se zkrátka nějakou dobu nepromítal. Od začátku 80.let se opět začal sporadicky objevovat v kinech, ale do TV si našel cestu až po roce 1989. Výjimečné spojení Kaplický+Vávra+Krumbachová funguje bezchybně. Autoři přiznávají, že skutečné šumperské procesy byly daleko drastičtější - brutálně byly například vyslýchány i malé děti. Jednu z rolí prvních usvědčených čarodějnic si zahrála J.Štěpničková, která si odseděla několik let ve vězení za pokus opustit republiku. Petici za její uvěznění podepsala většina hereckých kolegů a kolegyň. V.Šmeral, hrající inkvizitora, byl naopak kovaný komunista, který velkému množství lidí ublížil. Vávra tak alegoricky natočil procesy z 50.let, kde oba jmenovaní stáli stejným způsobem na opačných stranách barikády.... (25.11.2010)

Údolí včel, Markéta Lazarová a barokní Kladivo na čarodějnice. Asi tři nejlepší historické české filmy. Kaplického jsem samozřejmě četl, četl jsem i Malleus maleficarum což je jakási příručka inkvizitora, kterou však řadu duchovních již v patnáctém století zavrhla jako protiprávní se silným sexuálním podtextem... Vlny protičarodějnických procesů zachvátily v sedmnáctém století celou tehdejší Evropu od Španělska, kde situace byla nejdrastičtější přes Francii, Německo až k nám. Po řadě válek, morových epidemiích a nevysvětlitelných přírodních úkazech lid věřil v lecos. Síly pekelné nebyly žádná imaginární představa, pekelné síly byly běžnou součástí života prostých bohabojných lidí, které o přítomnosti Satana a jeho zlých pomocníků neustále utvrzovali kněží a mniši. Stačila neúroda, sucho, mor dobytka, nevysvětlitelná úmrtí a už se hledala příčina. Většinou to schytal někdo, kdo se vymykal průměru. Bába bylinkářka, zdatný ranhojič, potulný šarlatán... cikáni... U Kladiva je spouštěcím mechanismem ukradená hostie při mši. Snahou kněžích i inkvizice bylo eliminovat různé pohanské rituály a i kacíře v ně věřící či je provádějící. Nedoznal-li se kacíř dobrovolně, bylo přistoupeno k útrpnému právu. Na katových mučidlech pak málokdo s vykloubenými údy, popáleninami a rozdrcenými kostmi trval na tom, že není spjat s ďáblem. Většina chudáků si dokonce vymýšlela děsivé báchorky jen aby kat nepokračoval v mučení. Přitom padlo vždy několik jmen sousedů, členů rodiny, nepřátel... a tak to šlo dál a dál. Inkvizice měla stále plno práce. Jindřich František Boblig z Edelstadtu skutečně existoval, historici si však nejsou schopni ujasnit, zda to byl člověk tak moc oddaný svému přesvědčení, že přes svůj fanatizmusi neviděl nalevo napravo, nebo osoba deviantní s násilnickými sexuálními sklony. Faktem je, že se na obětích výrazně obohatil a jeho řádění na Šumpersku zatrhla až vrchnost, která pochopila že spíše než čarodějnice na panství řádí a škody dělá sám inkvizitor. Film je skvělý a nelze mu nic vytknout. Koho problematika zaujala doporučuji shlédnout obdobnou věc z Anglie (o krapet hůře zpracovanou):http://www.csfd.cz/film/26510-lovci-carodejnic/. * * * * * (13.02.2013)