Cech panen kutnohorských

Přípravy na velkolepou dekoraci pro třetí celovečerní film režiséra Otakara Vávry byly zahájeny stavbou monumentálních dřevěných staveb, připomínajících středověký život kutnohorských havířů. V barrandovských ateliérech potom vznikaly pod dohledem architekta Štěpána Kopeckého honosné interiéry včetně radnice a vězení. Základem scénáře se staly dvě z divadelních her Ladislava Stroupežnického, populární jak u diváků, tak u herců řady českých profesionálních i ochotnických divadel. Titulní roli hýřivého milovníka života, vína a žen Mikuláše Dačického z Heslova si její představitel Zdeněk Štěpánek napsal sám. Svým Dačickým odevzdal české kinematografii snad nejlepší filmovou postavu, jaká se tehdy na stříbrném plátně objevila. Jeho bouřlivák a frejíř renesanční doby ztělesňoval nejen kus sympatické bezstarostné volnosti, ale i zcela vědomou a přesně cílenou vlasteneckou odpovědnost. Jeho vyznání, vtělené do slov: "Já budu vichrem, který vyfouká všechen neřád, hlavně cizáky z tohoto města", bylo jakýmsi programovým symbolem, nadšeně kvitovaným diváky v kinech. Ti chápali jinotaj, skrývaný v těchto slovech, stejně jako rozuměli odporu vůči alchymistům z Německa a s nefalšovaným nadšením přijímali rozhodnost a odvahu při záchraně na smrt odsouzeného havíře Jakuba. Vávra si do dalších rolí prosadil nejvýznamnější členy činohry Národního divadla i vinohradské scény a k umělecké spolupráci přizval i dvě nejzářivější české filmové hvězdy Adinu Mandlovou a Hanu Vítovou. Premiéra, uskutečněná nedlouho před mobilizací a tragickými událostmi Mnichova, reagovala na tehdejší atmosféru ve společnosti a v Benátkách si film vysloužil dokonce jedno z prestižních ocenění, Zlatý pohár. Bilance Vávrova režijního profilu potom naznačuje, že Cech náleží zcela jistě k tomu nejlepšímu, čeho tento kontroverzní umělec vůbec kdy dosáhl. (03.10.2008)

"Neexistuje mocnější prostředek k ovlivňování mužů než prostřednictvím žen. Ty by měly být naší hlavní zbraní; měli bychom se snažit, aby o nás měly dobré mínění a aby stály na naší straně" (Johann Adam Weishaupt, 6.02.1748–18.11.1830, německý filozof a zakladatel řádu Iluminátů, tajné bavorské společnosti radikálních osvícenců) ___ Kostýmovaná filmohra o prvorepublikových poměrech měšťanské střední a vyšší vrstvy s kritikou cizích vykořisťovatelů a oslavou rozverného ale patriotického, romantického, inteligentního a hlavně neušlápnutého a kreativního dokonalého svůdníka a milence ... než i na něj padlo jařmo. (07.09.2013)

Chápu, že v r. 1938 téma boje s cizáky rezonovalo, ovšem dnes už snímek nabízí pouze poněkud zmatenou nepříliš důvěryhodnou zápletku o tom, jak šlechtic pomůže chudákovi. Což by ani tak nevadilo, ale i toho vtipu je ve filmu pomálu, spíš jen každý mluví, jakýže je to ten Dačický nespoutaný týpek, vyvádějící všelijaké žertovné kousky, no a pak se na scéně objeví poněkud dýchavičný Štěpánek, který předvede tak maximálně nějaké to opilecké blábolení. Fascinujícím hercem pro mě zůstává Jaroslav Průcha... v podstatě ve všech rolích přemýšlím, co dělá špatně, že působí tak nevěrohodně. Pohyby vypadají dobře, má sice hodně hluboký hlas, ovšem to Vojta taky a je to úplně jiný kádr. Teď jsem na to možná kápl, Průcha nemá talent! (24.12.2013)

I přes velké stáří této Vávrovy historické komedie jsem se dokázal bavit, což je klíčem k úspěchu filmu, který je i v dnešní době divácky atraktivní. Líbilo se mi jak nastínění epochy z minulosti tak příběh, který měl hlavu i patu a napůsobil nějak příliš potrhle a bláznivě v tom negativním slova smyslu. Zkrátka velice milé překvapení v podobě veselohry, která splnila moje divácká očekávání téměř na výbornou. (29.06.2015)

Sympatická a velice úsměvná historická kostýmní komedie o renesančním šlechticovi, frejířovi, a velkém šprýmařovi panu Mikuláši Dačickému s Heslova, který musel být zajisté opravdu moc sympatickou osobou. K jeho celkem veliké oblibě notně přispěl i smysl pro spravedlnost a netajené vlastenecké cítění. Na scénáři k filmu panu Vávrovi pomohl i sám Z. Štěpánek který se nikdy netajil tím že po této roli toužil dlouhá léta. On sám měl určitě jak filmové tak autorské kvality o tom jsme se už mohli vícekrát přesvědčit. Film dal velikou příležitost i jiným tehdejším hvězdám třeba L. Peškovi který tam opravdu bravurně zahrál Dačického sluhu Očka který ho kolikrát velice úspěšně napodoboval a to nejen při jeho výletech do dívčích ložnic. Dále se mi třeba líbila i, cudná a povětrná holka Rozina v podání A. Mandlové které mě opravdu bylo tak moc líto když ji měli zmrskat. No nic film je to více jak dobrý a pro některé docela i naučný a určitě patří k tomu lepšímu co zde bylo ke konci třicátých letech natočeno. Za vkusně vytvořenou repliku Kutné Hory v roce 1590, a za opravdu jedinečný Štěpánkův herecký koncert dávám přeci jenom za 4*. (09.10.2006)