Jelizaveta Nikolská

Tanečnice Jelizaveta Nikolská se narodila 24. října 1904 v ruském Vladivostoku údajně šlechtickým rodičům ruského a francouzského původu jako Jelizaveta de Boulkinová (Boulkin). V Oděse vystudovala gymnázium, navštěvovala konzervatoř a tanci se učila u L. Tittoriové. V letech 1919 – 1921 prošla místním divadlem pod vedením baletního mistra B. Romanova jako elévka, druhá a první sólová tanečnice.

Kvůli komunistické vládě byla nucena mladá Jelizaveta s rodiči v roce 1921 opustit Rusko a přes Polsko a Francii přišla do Prahy, kde se provdala za spisovatele a činitele Felixe de la Cámaru (1897 – 1945), s nímž se s největší pravděpodobností rozvedla v roce 1927. Znala několik jazyků a zajímal ji okultismus.

Už v roce 1922 Nikolská hostovala v baletu pražského Národního divadla jako Odetta v Čajkovského „Labutím jezeru“. Následně byla do Národního divadla přijata jako sólová tanečnice pro stále hostování (1923 – 1925), odkud odešla po neshodách s partnerem a baletním mistrem Remislavem Remislavským. Jako tanečnice a choreografka spolupracovala s manželovým divadlem Komedia (1923 – 1927). Na radu mistra Augustina Bergera se ve 2. polovině 20. let zdokonalovala v tanci u O. Preobraženské ve Francii, kde vystupovala pod pseudonymem Lila Nicolska (Nikolska) ve Folies – Bergere a jako tanečnice se zjevila ve filmu Joe Francise LA REVUE DES REVUES (1927) s Josefinou Bakerovou v titulní úloze.

V letech 1930 – 1932 dokonce působila jako baletní mistryně v Královské opeře v egyptské Káhiře. Po návratu do Prahy hostovala opět v Národním divadle, ve Vinohradském divadle, ve Varieté a na několika samostatných tanečních večerech. Nakonec se usadila v Národním divadle a prošla několika funkcemi. Byla primabalerínou (1934 – 1941), baletní mistryní (1937 – 1945) a šéfkou baletu (1940 – 1945), podílela se též na choreografii baletu a oper. Uspořádala rovněž několik tanečních turné po Evropě: Itálie, Polsko, Paříž (1927), Berlín (1936), Bělehrad (1937) a se svou skupinou Československý (za války Pražský) balet zažila světový úspěch, proslavila Československo a český tanec a balet během turné po USA (1933). Hostovala též na Kladně, v Brně, Plzni nebo Bratislavě. Za války pořádala četná turné do Říše.

Od roku 1922 provozovala Nikolská vlastní baletní školu a během 30. a 40. let vedla baletní školu Národního divadla, kde se jí podařilo vychovat řadu pozdějších vynikajících tanečníků Národního divadla. Jako žačka ruské baletní školy byla zprvu klasickou baletkou krásné tváře a zjevu, jež tanec a piruety předváděla s naprostou lehkostí a elegancí. Díky studiu v Paříži zdokonalila své možnosti v klasickém tanci, akrobatické a gymnastické prvky, charakterizovat postavy pohybem a mimikou a znalostí řeckých, českých, španělských a orientálních tanců. Byla univerzální, ale od 30. let zažila vzestupnou tendenci (převažovaly efektní a akrobatické prvky). Přesto se zasloužila o český balet a tanec („Istar“, „Aida“ aj.).

S českým filmem přišla do styku jen několikrát. U dvou byla choreografkou, u Innemannova ŠVANDY DUDÁKA (1937) a Čápovy TANEČNICE (1943), a ve třech si zahrála a zatancovala: představovala cikánskou tanečnici v nacionální komedii Otakara Vávry CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938), primabalerínu ve Vávrově MASKOVANÉ MILENCE (1940) a primabalerínu Národního divadla madame Richetti v TANEČNICI (1943). I když v CECHU PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938) pomáhala s ostatními povzbuzovat český lid během mnichovských událostí, její další činnost za okupace už tak kladná nebyla.

Nenávist ke komunismu a pravicové názory a ji za německé okupace přivedly k veřejné kolaboraci s nacisty. Byla aktivní propagátorkou nacismu a členkou zločinecké organizace Vlajka. Jistě největším jejím morálním pokleskem bylo, když její ctižádostivost a konkurenční řevnivost zavinila, že za pomoci nacistických úřadů „vyštípala“ druhého baletního choreografa a baletního mistra, levicově smýšlejícího Joe Jenčíka, z Národního divadla a zavinila tím nepřímo jeho předčasnou smrt.

I když svůj vliv u činitelů tehdejší moci vyžívala zejména k přežití svého souboru a podporováním ruských emigrantů, přesto je z dnešního pohledu její kontroverzní postoj za okupace politováníhodný. Narozdíl od bývalého manžela, který byl za svoji kolaboraci zabit, se Nikolské podařilo během Pražského povstání 1945 s matkou utéci z Prahy (po okupaci byla v nepřítomnosti předána Lidovému soudu a distancována od umělecké činnosti na půdě Československa), přes Německo a USA se usadit v jihoamerické Venezuele. Zde taktéž vedla taneční školu a zemřela předčasně v roce 1955 ve venezuelském Caracasu ve věku pouhých padesáti (či jedna) let.

Jaroslav "krib" Lopour