Člověk obojživelník

Na tu dobu, ve které byl tento film natočen je to velice zdařilý filmařský počin. Když ho hodnotím, tak se snažím dívat se na to očima tehdejšího diváka, pro kterého musel být určitě fascinující pohled pod mořskou hladinu. Zvažovala jsem jestli hodnotit plným počtem hvězdiček, ale co ... tenhle příběh si je zaslouží. Můj táta na něj nedávno vzpomínal a rozplýval se nad tím jak ho viděl poprvé v kině a co to pro něj jako pro kluka znamenalo, jak to bylo napínavé a krásné. Přiznávám, že už jsem rozmazlená současnými filmovými kouzly a efekty, ale chci hodnotit objektivně. Jen by mě ještě zajímalo jestli ty Ichtiandrovy řasy byly opravdové nebo nalepené :-) Tak černé a dlouhé řasy jsem snad ještě u nikoho neviděla :-) (04.05.2013)

Vyjdeme-li z průměru vědeckofantastické literatury - fantastiky - první a druhé čtvrtiny minulého století, není pochyb o tom, že ČLOVĚK OBOJŽIVELNÍK - a s ním i film - je dílo nejen nadprůměrné, ale i špičkové. Romantické opojení technikou se v něčem vztahuje ke klasikovi žánru Julesu Vernovi, v něčem k ruské lyrické větvi této tvorby (Alexander Grin). Není náhodou, že toto dílo bylo realizováno ne Mosfilmem, ale konkurenčním petrohradským Lenfilmem. Pojetí latinskoamerické země, dotčené stejně americkými i evropskými vlivy, je na sovětské poměry té doby mimořádně přesvědčivé. Výkon představitelů obou titulních rolí - současného člena Moskevského akademického divadla Vladimíra Borisoviče Koreněva (nar. 1940) i kmenové herečky dalšího významného moskevského divadla Sovremennik Anastasie Alexandrovny Věrtinské (nar. 1944) - jsou pozoruhodné a prozrazují u obou významný a slibný dramatický talent. Idealistický všelidský koncept ideového zázemí románu i filmu naopak ukazuje spíše do předminulého století. Otázku, zda film přežil ono takřka půlstoletí, které uplynulo od jeho premiéry, musí dnes zodpovídat především mladá generace. Určitě nejde o špičku žánru, přesahující úrovní i vloženým poselstvím meze sci-fi, stejně tak však i při dnešním pohledu nelze nevidět určitou akčnost děje, schopnost dobré fabulace a rozhodnou vůli nepropadnout happyendu, které naopak trendují spíše k trilleru nebo dobrodružnému žánru. Děl této úrovně ani dnes není - a zřejmě ani v dohledné budoucnosti nebude - nadbytek. (01.03.2008)

Další  filmů, kterej padl při debatě o filmech, který se libily zamlada mým rodičům. Nazval bych to takovou naivní utopickou pohádkou s né až tak pohádkovým koncem. Dokážu pochopit, že tenhle film na mnohý diváky dnes bude působit naivně ale mě to kupodivu bavilo a určitý kouzlo to prostě mělo. Takže se ani nedivím, že tenhle film ve své době slavil takovej úspěch. Komu nevadí tyhle starší fláky nechť to zkusí. (11.04.2023)

Střet naivity a drsného světa je z pochopitelných důvodů zasazen kamsi do Mexika, nikoliv do Sovětského svazu. Kniha mě kdysi bavila mnohem více, hlavně jsem měl jasnou představu ústřední postavy se žábrami na krku. Příběhově film samozřejmě příliš nezestaral, avšak triky jsou i na tehdejší dobu prachmizerné. Jak pak by si s tímhle příběhem poradil takový Karel Zeman? Vyloženě zklamán nejsem, naštěstí film alespoň končí dobře. Vertinskaja byla pohledná, zato Koreněv - typická ruská držka, hrozný. Nejkrásnější jsou scény pod hladinou moře, škoda jen otřesného gumového žraloka... (28.09.2015)

Film, který zvátězil v letošním "dětském festivalu" na Veselíčku a překvapivě vyřadil z dlouhodobé soutěže i Červený balónek, o kterém jsem si myslel, že je nepřekonatelný. Ale čas běží, děti stárnou a jejich nároky na film se mění. Moji poznámku, že u některých filmů je třeba i přemýšlet, vzaly vážně. Ichtyandr a jeho osudy ovlivněné fantasmaty jeho otce a hrabivostí okolního světa, je rozhodně zaujaly víc než pomyslné obrázky kreslených seriálů. I svoje pocity z filmu viděného před skoro 60 lety jsem považuji za pozitivní. (20.08.2022)