Zánik domu Usherů

Petr Čepek čte E.A.Poea a Švankmajer k tomu přihazuje sled obrazů, které s přednášeným dějem nemají mnoho společného a záleží jen na divákově představivosti, jak s tím naloží. Já tím způsobem, že tomu dám za tři*, zřejmě má představivost končí tam, kde ta Švankmajerova teprve začíná. Krátké a divné, ani pocitově mně to příliiš neoslovilo, ačkoliv tvorbu Jana Švankmajera mám moc rád. (24.08.2003)

Hlas Petra Čepka dokonale umocňuje atmosféru, která by se dala postupně krájet. Z přednesu, respektive čtení povídky mě mrazilo v zádech. Ten dům taky stál za to. Kdysi to musela být nějaká tvrz. Ta už je sama o sobě hodně atmosferická. Dýchají z ní staré časy a doby dávno minulé. Takže divák může při sledování krásně zapojit svou fantazii, která mu dopřeje skutečně zajímavý prožitek. (15.02.2011)

O žiadnom filme nemôžem povedať to, čo o tejto Švankmajerovej interpretácii rovnomennej Poeovej poviedky - zhruba takto by vyzeral film, ktorý by som nakrútil, ak by som sa do nejakej filmovačky pustil. Čiernobiely obraz, vtieravý, nepretržitý pocit nemého filmu napriek celkovej zvukovej stope, príbeh vyrozprávaný prostredníctvom neživých vecí (statické či skúmavé zábery doplnené o animované pasáže), nadbytočná recitácia textu (volená i napriek tomu, že sa ráta s divákovou znalosťou predlohy) použitá z čisto estetických pohnútok (to nie ľudský hlas posúva príbeh dopredu, ale obraz a takisto i v čase sa odvíjajúca monotónna dikcia špecificky zafarbeného hlasu, ktorý sa zdá byť skôr hudbou než hlasom)... Zvlášť milujem zábery inšpirované štrukturálnou abstrakciou fotografického štýlu Emily Medkovej, odhaľujúceho vnútorný život vonkajších štruktúr a devastovaných povrchov, často s antropomorfným vyznením - Švankmajer vzdáva hold kolegyni zo Surrealistickej skupiny tým, že hypnotické obrazce na časom i človekom ohlodaných stenách, ktoré tak rada fotografovala, animuje, tj. vytvára falošnú patinu, tj. vytvára autonómne, fiktívne dejiny čohosi, v tomto prípade zámku Usherovcov. Keď človek vidí, ako sa do múru samé od seba vrývajú dve symetrické jamky evokujúce (vyhasnuté) oči, nepotrebuje žiadnu definíciu konkrétnej iracionality... Napriek hromade ohlasov vidiacich v tomto diele len svojskú a podivnú filmovú verziu klasického strašidelného príbehu, nemyslím, že by Švankmajera zaujímala hrôza ( i napriek tomu, že archetypálne pocity desu sú tu servírované v naozaj ťažkotonážnom balení). Pravdou však zostáva, že tento kraťas nedisponuje relevantným počtom okato surreálnych "zvláštností". Takže - horor v službách surrealizmu alebo (nedajbože) naopak? Odpovedzte si na to až pri poslednom zábere, v ktorom dochádza k neuveriteľnej transformácii istého poeovského erbového znamenia. ****** z *****. (27.09.2008)

Největší podíl na temné atmosféře zde samozřejmě má skvěle napsaná povídka E.A Poea, bez níž by Švankmajerovy hroudy hlíny, třepetající se závěsy, záběry na stropy a puklé stěny byly jen sledem obrazů postrádající smysl. V tomto případě to jako celek docela funguje, nicméně příště dám raději přednost knize a své fantazii... (09.12.2008)

Dějiny Domu Usherů jdou paralelně s obecnými dějinami filmu, a Zánik domu Usherů je asi mojí nejoblíbenější povídkou z celé bizarní tvorby E.A.P. Domnívám se, že je to díky onomu nezměrnému propojení člověka a místa. Děsivá "stabilitas loci", která mění vlastníka místa ve vlastněného místem. Hned v počátcích jsem v nesourodé situaci dal přednost Klusákově hudbě před Čepkovým přednesem, a nechal se vést jí a Švankmajerovými obrázky. (17.02.2016)