Excalibur

Nevím, co byste chtěli za herecké výkony, pokud jde o onta tou mythou. Jsou stejně trapné jako Wagner, jako středověké opěvy, jako Homér. Artuš je bájný předurčený král a ne nějaký pan přesvědčivka. A Lancelot? Naprosto přesný panák středověkých rytířských legend: Ikona rytířství, nejzdatnější bojovák, který hledal, komu by sloužil, až ho našel. A samozřejmě zapřísáhlý intaktní milovač královny, jak se za starých dobrých časů slušelo. Ovšem uznávám, že životnější ztvárnění Merlina, nepostrádající smysl pro ironii (jež je mýtu bytostně cizí), to vše šťastně vyvažuje. Ostatně jde přece o bytost, která má už ze svého určení nejen přístup a prostup, ale tudíž i odstup. Jinak pokud jde o mne, největší orgasmus jsem měl, jak Uryens pasuje Artuše na rytíře. A ještě několik menších. Autentický mačo pathos, že mě to místy dojalo až k slzám. Navíc je nutno ocenit odvahu přijít s tímhle šest let po Monty Pythonově Svatém grálu (jemuž Excalibur na několika místech zdatně konkuruje). V celku bych nerad nechal Excalibur bez důkladnější exegese. (11.09.2016)

"Igrayne, dance!" Nejlepší fantasy všech dob. Opus magnum! Teprve po zhlédnutí tohoto po všech stránkách fenomenálního skvostu v kině (bylo to někdy v roce 1984) jsem se začal o filmy opravdu zajímat. - - - Chtěl bych tu nechat vzkaz všem, kteří se tak rádi posmívají jisté mnohokrát propírané scéně. Tady přece nejde o žádný prvoplánový sex v brnění. Ta scéna má zřetelně symbolický význam. A to dokonce několikanásobný. Nejde o realistický záznam sexuálního styku, nemá to ani nějak markantní erotický účel. Smysl hledejte jinde. Podívejte se na tu scénu pořádně, a zkuste tentokrát použít i mozek. Uvidíte nejen sex, ale i smrt. Akt plození se prolíná s aktem umírání. Agónie a extáze, rozkoš a bolest. V ten samý moment, kdy je počat nový život, starý odchází. Něco končí, něco začíná. Tato a mnohé další scény v Excaliburu disponují fantastickou gradací a velkou emocionální silou. Vidět v tom pouhý sex může jen duševní nebo citový omezenec, případně člověk, kterému je zcela cizí schopnost vnímat určité věci v jiném, než technicko-materialistickém kontextu. - - - Často nalézám v komentářích kritiku dialogů. Postavy prý vypouštějí z úst samé blbosti. Nuže, i pro takové zmatené jedince mám vzkaz. Chcete vyčítat básnikovi, že používá básnický jazyk? Chcete kritizovat legendy, že mluví legendárně? Všímejte si raději toho, co se v tom filmu říká doopravdy, ne toho, co napsal nějaký neumětel do českých titulků nebo co tam narychlo nakdákali dabéři. A uvědomte si, že postavy používají mluvu, která určitě není z vašeho světa.- - - Poznámky rozumbradů o ledabylé režii (která je ve skutečnosti naprosto precizní), či dokonce o jakémsi disco stylu (cože?), případně chytráčkovské "postřehy" o kouřících rytířích nechám raději úplně stranou. Raději uvedu své oblíbené momenty. A těch je hodně ("We'll use the old ways."), ale ten nej se odehraje přesně v polovině, kdy Merlin najednou přeruší všeobecný rachot, film se na okamžik jakoby zastaví a Merlin promlouvá (k hrdinům filmu a zároveň k divákovi): "STAND BACK! Be silent! Be still!... That's it... and look upon this moment. Savor it! Rejoice with great gladness! Great gladness! Remember it always, for you are joined by it. You are One, under the stars. Remember it well, then... this night, this great victory. So that in the years ahead, you can say, 'I was there that night, with Arthur, the King!' For it is the doom of men that they forget." - - - Upozornění: TV zabíjí Excalibur. Nejhorší věc, kterou můžete udělat, je sledovat ho s dabingem na malé obrazovce; nejlepší věc je vidět jej v originále na velkém plátně. (21.04.2005)

Kdysi mne Excalibur naprosto fascinoval, nyní ale chvílemi i trochu nudil. Nicméně stále jde o výtečné zpracování Artušovské legendy a to si, pro Merlinovy vousy, čtyři hvězdičky zaslouží. Už za tu kameru a výpravné scény a samozřejmě výtečnou Carminu Buranu jako hlavní hudební téma. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=tpeQ2il4PxM (16.02.2009)

Nejlepší a nejkrásnější film na motivy legend o králi Artušovi, absolutní vrchol tvorby J.Boormana. Také jej režisér připravoval celých dlouhých deset let! Byť vznikla řada filmů o meči Excaliburu i o samotném Artušovi, žádný doposud tento fantasy opus nepřekonal. Příběh plný temnoty / země je rozdělena/, ale i světla / země a král jednou jsou - symbolika rozkvétajícího sadu/, krve i erotiky / těch sázek, zda-li to v brnění opravdu jde.../. Záměrná nadčasovost je ve výtvarné stránce - brnění rytířů jsou smyšlená, neodpovídají žádné historické době / a možná i ten kouřící rytíř byl záměr:)/. Příběh sleduje zejména boj dobra a zla, nikdy nekončící, boj starého /které odchází - staří bohové.../ s novým / zde křesťanství, nový bůh/. Čas zde proto nehraje roli a je zbytečné hledat historické souvisloti. Ostatně, Artuš byl Kelt, zřejmě, a žil v 6.století, tedy dávno před rytíři.... Excalibur patří mezi mé nejoblíbenější filmy. Viděl jsem ho v roce 1982 v pražském kinu Alfa a nevěřil vlastním očím. Nemaje tehdy video, viděl jsem poprvé ve filmu useknuté ruce s gejzírem krve, vyklovnuté oko, probodnutý bok / Lancelot/...( podezírám M.Gibsona, že zde našel inspiraci pro vynikající Statečné srdce). A to vše na širokoúhlém plátně 70mm. Fronty byly tak obrovské, že než jsme se dostali do sálu, byla úvodní bitva pryč. Nezbývalo, než se druhý den vypravit do kina znovu. Hudba, kamera, herci, vše dokonale sladěné. A zlověstně mihotavé zelené světlo na zbroji a zbraních dává celkovému obrazu nádech tajuplnosti a jakési tísně. Film tak skvělý, že popsat pár slovy jej nelze. Ovšem pro diváka odkojeného obrazovými smrštěmi typu: Zastav a nepřežiješ může být poněkud nudný....Takový divák ovšem asi nezvládne ani filmovou klasiku Bergmana, Tarkovského či československé nové vlny... (21.07.2010)

Excalibur představoval na počátku 80. let pro mou generaci první kontakt se žánrem fantasy a jeho vliv na utváření představ filmových fandů o západní kinematografii byl u nás nepopiratelný a hodně silný. Spolehlivě to lze vystopovat na nostalgických komentářích některých pamětníků. V časech mého mládí bylo zpochybňování kvalit Excaliburu nemyslitelné, píšeme ale rok 2019 a všechno je jinak. Anachronismy ve výzbroji a ošacení mě tentokrát nechávají chladným, jde přece o pohádku a nikoliv o historický příběh. Všudypřítomná topornost, ať už se týká způsobu vyprávění artušovské legendy, divadelních projevů herců v čele s Nigelem Terrym i pohybů komparzu v naleštěných plechových imitacích brnění je ale nepřehlédnutelná a místy opravdu bolestná. Tam, kde chce být snímek okouzlující a mystický, dnes působí kýčovitě a nechtěně směšně. Zubu času odolala hudba a slušný dojem může vyvolat i kamera, ale jinak je jen málo důvodů se k Excaliburu vracet. V rámci žánru ho přesvědčivě překonala nejen zpracování Pána prstenů a Hra o trůny, ale i řada dalších méně známých projektů. Celkový dojem: 55 %. O tom, jak byla Boormanova režie ledabylá, svědčí i scéna, kde dvěma běžícím rytířům v boji trčí z úst zapálené cigarety... (12.11.2019)