Excalibur

"To nejlepší z artušovského okruhu" ve 2 hodinách. Celá látka související s králem Artušem a dalšími postavami je tak rozsáhlá, že tvůrci museli zákonitě vybírat (nebo si zvolit jen jeden dílčí příběh). Výběr se pak opravdu podobá jakémusi "the best of", ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Události plynou jedna za druhou a film je srozumitelný i pro toho, kdo se v celé problematice příliš nevyzná. Excalibur je plný vášně a všepohlcující zkázy. Linie zla se vine celým filmem, od začátku do závěrečné scény a celé dílo je vlastně obrazem postupné zkázy ideálů, Artuše a jeho říše. Zlo je ale vždy v dialektickém vztahu s dobrem (postavy Atruše, Lancelota, Merlina, které provádí zlé i dobré činy), i v největší beznaději je přítomná naděje (halucinační a brutální putování za svatým grálem). Právě tato stále přítomná a stále se měnící dvojakost tvoří velké příběhy a činí mýtus mýtem. Tvůrci Excaliburu to pochopili a tím dokázali přetlumočit jeden z největších příběhů historie. (14.11.2005)

70% Po nějakých deseti letech jsem opět pocítil záchvat touhy vidět jeden z filmů mého mládí, díky kterému jsem poznal Carminu Buranu. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec jsem měl v DVD přehrávači film, který jsem viděl dvakrát v dabingu... a přestože jsem si pamatoval pár scén dosti živě, zbytek mě docela překvapil a ne zrovna příjemně. Merlin je děsně fajn, občas děsivý, občas k smíchu (a to nejen ve chvílích, kdy si odvádí Morganu, rozesmívala mě i jeho dikce) a vlastně po celou dobu jsem měl tendenci se smát... Jó, klasika... ale asi vydržím dalších deset let, jestli si ji vůbec pustím znovu... (21.04.2006)

Až teprve po zhlédnutí Excalibru jsem si uvědomil, že to co jsem během let dostával v různých filmech (ať už to byl První rytíř nebo Král Artuš) je tady vlastně vše obsaženo. Navíc zde hraje Liam Neeson! Ten chlap byl už tehdy borec. Hudba skvělá. Samozřejmě je to celé takové lesklé, divné, civilní. Holt možná se jedná o úplně první fantasy. 70% (22.03.2023)

Dlouho jsem žil v přesvědčení, že je to celé o Sorcerorovi s ocelovým plátem na lebce, který nějaký čas dělal holku smradlavým bezzubým vězňům v zatuchlé šatlavě britského dávnověku, protože ten chudák pořád něco mumlal o tom, že má "anál na prach" a až nyní jsem konečně zjistil, že se jedná o čarovnou formuli ve staroirštině.. Většina filmů bohužel stárne a Excalibur jako by od roku 1981 kouřil 80 cigaret denně, pil jak duha a žil v trvalém, rysy strhávajícím, stresu. V Boormanově zpracování legendy o bouřících se hormonech pod plechovým brněním a souložích v dračím dechu si tak jako jediný zajistil nesmrtelnost Trevor Jones s lehkou pomocí pana Orffa, protože abych mohl o Excaliburu tvrdit, že je vypravěčsky nadprůměrný, to bych musel omdlít a udeřit se hlavou o roh kulatého stolu rytířů z Kamelotu. Kdo chce vědět, jak to tehdá vlastně bylo (hlavně o vlivu britské policie na rozpad Artušovy družiny), ať se podívá na o pár roků starší verzi od Monty Pythonů.. (26.07.2010)

Excalibur má jedinou podstatnou vadu, ta ale dosahuje biblických rozměrů – herecké výkony. Ehm, "herecké výkony", jeden otřesnější než druhý. Podívejme se tedy s trochou nadhledu na tři mé oblíbence. Uther Pendragon – Smutná, tragikomická a hlavně naprosto zbytečná figurka, která přišla k Excaliburu jako slepý k houslím, a jejímž jediným opodstatněním bylo, že skrze ni intrikářský a chlípný Merlin zneužil spanilou Igraine. Ještě přitom ten zvrhlík myslel na jejího právě několika oštěpy probodávaného a v kaluži krve chroptícího manžela a přivodil si tak nejlepší orgasmus za celá staletí. Kam se na to hrabe po celém severu vyhlášené obcování s bájnou Dračící. Dokonáno jest. Chudák Uther, postižený od narození lehkou demencí a mohutnými tiky ve tváři, je zde zmítán z jednoho snu do druhého a končí stejně jako každý, kdo si něco začal s Merlinem – pod drnem. Lancelot – Příjemný veselý homosexuál. Ač byl jeho výkon možná otřesný, já v něm stále viděl naprosto neschopného, ale zasněného a až po uši – do samotného konce svých sil – zamilovaného malého chlapce, kterého jeho otec pravidelně před spánkem zneužíval. Svůj nahromaděný vztek vybíjel v soubojích, jejichž zvládnutí bylo to jediné, co v životě mohl dokázat. Moment, kdy vznešeně a s nebesky přiblblým výrazem stojí na schodech a sleduje, jak se „jeho nejlepší a milovaný přítel“ a „ta nejmilovanější bytost na světě“ odebírají do přilehlé komnaty vyzkoušet bytelnost nového lože, patří k nejlepším. Zkrátka – jeho roli jsem mu nemohl nevěřit. Artuš – Opravdu král. Merlin věděl, co dělá, když se jej zbavil. Bohužel náhoda a teplý golfský proud tomu chtěly, že se, namísto klidné smrti v lese, ještě jednou vrátil na scénu a zkazil, co se dalo. Zlomil a pak rovnou ztratil Excalibur (daroval ho nějaké děvce z jezera), vypil drahocenný artefakt, postavil zbytečný hrad – se stolem jako dnem láhve od absinthu, jemuž holdoval – na největším ostrovním nalezišti ropy… zkrátka byl po otci a namísto mozkové tkáně zdědil tuhý kořínek. Jediný užitečný skutek, který vykonal, bylo zabití svého syna – geny tak už navždy zůstanou v zemi. Neschopný s mečem, neschopný v posteli… Dokonce až tak, že mu jeho žena utekla s homosexuálem a on jí byl do konce života věrný. Navíc byl paranoidní a neschopný o čemkoliv rozhodovat, proto jej Merlin zneužíval jako loutku s ostrým klacíkem a ještě mu dával dávky LSD – jak jinak si vysvětlit ty debilní výrazy, které v průběhu celého filmu předvádí. ///// Dokonáno jest, kéž mi to Bůh odpustí. (11.04.2008)