Sám v temnotě

Keby som to mal znázorniť grafom, začínalo by to niekde pri Antropophagus a končilo na úrovni Peckinpahovych Strašiakov. Neuveriteľné, ako sa zo smiešnych blbečkov v priebehu filmu stanú desiví maniaci a z úsmevného béčka špičkový a napínavý horor, ktorého vyvrcholenie v dome sa môže smelo prirovnať k prepadnutiu karavanu v Hills Have Eyes... akurát že trvá dlhšie. Aj poštári dokonca prestanú lietať. :) Keby to bolo menej pestrofarebné a trochu krvavejšie, a samozrejme, keby tam nebolo pár neuveriteľných zločinov proti logike, bolo by to aj na plný počet. Ale aj tak... pogo na koncerte The Sick Fucks... Tá ľakačka pri okne... A scéna s krvácaním z nosa! Chcel by som byť filmami takto milo prekvapovaný častejšie. (26.08.2008)

Nebudem sa ani tak venovať (podpriemerným) kvalitám filmu (za zmienku stojí azda len jedna jediná zapamätateľná scéna: scéna na posteli), skôr ma ako fanúšika slasherov zaujala žánrová rovina. Keď v roku 1978 prišiel na scénu Halloween, jeho masívny úspech vyvolal nový hororový ošiaľ a zástupy napodobiteľov. Dnes už poznáme pravidlá žánru, no v roku 1982 to ešte také jednoznačné nebolo. Alone in the Dark si berie veľkú časť z Halloweenu (vrah sa vracia do mesta, dobíja sa do domu, cestou zabije pár ľudí, sleduje konkrétne osoby a nezabíja všetko navôkol), tak ako si z neho zobrali aj prvé dve Piatky trinásteho, ktoré definovali žánrové pravidlá (vrah v maske, zabíja mladých sexuchtivých ľudí, je neporaziteľný, dôraz na flashbacky). Ak by prišiel Alone in the Dark skôr a ak by to bol kvalitnejší film, takto by možno dnes vyzeral žáner slasher. No nevyzerá (chvalabohu). Z dnešného pohľadu film najviac spadá pod škatuľku "home invasion", no dobový pohľad odhaľuje viac než súrodenecký vzťah so žánrom slasher. A to je najzaujímavejšia vec na filme. Čo o ňom ale veľa vypovedá... (20.06.2015)

Standartní slasher z osmdesátých let, který se od ostatních kousků té doby liší jen tím, že vrazi jsou tři uprchlí šílenci (vyžraný pedofil, kněz žhář a paranoidní voják), plus jeden hemofilik, který mi přišel ve filmu úplně zbytečný... Normálně bych dal asi za tři, ale herecké výkony jsou naprosto parádní, proto jeden bodík navrch... (07.08.2010)

Postavy Kazateľa, Tlsťocha (jeho herecký predstaviteľ je vskutku presvedčivý a mentálna retardácia je v jeho podaní ľahko uveriteľná), Hemofilika a Plukovníka držia film celú dobu nad vodou. Je to veru podarená squadra psychopatov - jeden viac mešuge ako druhý a najmä vďaka ich pokriveným charakterom mi Alone in the Dark tak ľahko nevyprchá z mysle. (04.12.2011)

Ani se mi nechce věřit, že je to debut Jacka Sholdera, který tři roky na to posral druhé dobrodružství Freda Kruegera. Alone in the Dark je totiž bezvadný a trochu netypický slasher, u něhož si nemůžete být stoprocentně jisti, co bude následovat. Čtyři uprchlí magoři jsou totiž nevyzpytatelní jako aprílové počasí a nevraždí každého hned na potkání, což má za následek v několika chvílích slušné napětí. Psychopatičtí maniaci jsou vybráni opravdu dobře, hlavně Martin Landau jako Kazatel byl nezvykle přesvědčivý. Bodycount jsem čekal trochu vyšší, vraždy nejsou moc o krvi a masu, ale i přesto si mě získal od prvních minut až do závěrečného konce na svoji stranu. P.S: jedním vyskytujícím se prvkem (krvácení z nosu) se jistě nechali inspirovat tvůrci průměrného Valentine. Jinak 80-procentní spokojenost. (09.11.2010)