Špinavé ulice

Ani dobrý závěr u mě nepřevážil skutečnost, že jsem tento film shledal nesnesitelně nudným - dokoukat ho do konce mě stálo šílené přemáhání. Obsah filmu popsaný na papíře vypadá lépe než při reálné projekci - sledovat osudy těch nesympatických individuí, flákačů a kriminálníků bylo čiré utrpení. Odmyslím-li se protivné postavy, z filmu nic nezůstane, děj je téměř nulový, ten film se jen nekonečně vleče odnikud nikam, a dává pouze vzdáleně připomenout hromadu jiných filmů podobného ražení, které jsou kvalitativně úplně někde jinde. Na tomto filmu mi nakonec přišlo nejzajímavější možnost vidět své herecké oblíbence, jak vypadali zamlada, jinak je tahle podívaná strašná ztráta času. (05.01.2014)

Prostředí barů a ulic dolního Manhattanu (natočeno dost i v L.A.), partička bezstarostných taliánských flákačů, dvojice budoucích hereckých legend, bohužel až moc nedějové, převážně nudná podívaná s hrstkou dramatických momentů a překvapivě dynamickou, inovativní kamerou. Dobový soundtrack jedna radost (Ronettes, Eric Clapton, Rolling Stones). Tato "studie hříchu a pokleslosti" je sic kultovka, často zmiňovaná jako jeden z nej filmů dekády, ale já beru spíš za takové přípravné tvůrčí cvičení a předzvěst věcí velikých. 🌆 🏙 🌃 (15.03.2017)

Scorsese svou oslnivou filmografii po cvičení v rychlorežii u Cormana (Bertha z dobytčáku) rozjel pěkně zostra. Přítomna je v tomhle potemnělém buddy movie s příběhovými elementy Rocca a jeho bratrů většina jeho trademarků: rockové songy, zpomalené záběry (ač občas těžko určit, čím jsou motivované), znepokojivě klouzavá a dokumentaristicky (proná)sledovací kamera. Polo-improvizované herectví ve stylu filmů Johna Cassavetse nevytváří se zvoleným stylem žádné napětí (jako později v New York, New York), naopak jde výborně k duhu dramaturgicky nesevřenému příběhu, či spíše sérii příběhů, které musí jako deus ex machina „vyřešit“ až pan režisér osobně (v titulcích neuveden). Ze skupiny kámošů, kteří jsou při hájení svého území někdy až příliš agresivní, vyčnívá (i v jednotlivých záběrech, kde mu přísluší místo ve středu) Keitelův Charlie. Potřebu uplatňovat svou mužskou dominanci dokáže tlumit lépe než nevypočitatelný Johnny Boy a díky vážnější známosti zatím není bezezbytku oddán životu vysokých sázek a velkých ztrát. Napětí mezi šlechtěním milostného vztahu a profesním růstem Keitel vystihnul bez teatrálních gest, jen s občasnými, ale o to působivějšími výbuchy hněvu. Na povrchu se rozpolcenost Charlieho i ostatních postav, jejich těkání mezi postojem „jsem pánem světa“ a „já už budu hodný, mami“, projevuje odlišně sebevědomým chováním v baru, utopeném v pekelně rudém, na troufalosti přidávajícím světle, a na ulici, kde žijí své druhé, civilní životy a jsou očividně zranitelnější. Přesná studie charakterů a vztahů v rámci jedné uzavřené skupiny převládá nad uceleným příběhem, směřujícím z jednoho bodu do druhého. Tato absence záchytných narativních bodů může film pro někoho činit náročnějším na sledování. Velmi stylový zevnějšek, pod ním hrst závažnějších témat, stejně jako dříve i později autobiograficky vycházejících z toho, čím režisér tehdy žil, a výborní herci coby srozumitelní zprostředkovatelé složitých emocionálních stavů. Nikoli tedy jenom jakési rozehřívání před jakože velkými filmy, které následovaly, ale již Scorsese v prvotřídní formě. 80% Zajímavé komentáře: Douglas, Boogeyman, mm13, PALINO (15.08.2012)

Sedmdesátá léta v Hollywoodu vedla k nesmírnému oživení tamější kinematografie. I Martin Scorsese bez zábran odhodil zažité konvence a na povrch nechal vyplout svůj pohled na Ameriku, který kombinuje v některých případech i s osobními zkušenostmi. Takovým příkladem může být právě Mean streets. Syrovost, jistá stylovost a nulová bázeň zobrazovat násilí takové jaké je, jsou základními tvůrčími aspekty Scorseseho tvorby 70. let. Ve Špinavých ulicích to ale jaksi skřípe. Až příliš moc volná dějová linka nás zavádí do new yorské čtvrti Malá Itálie, kde režisér sám vyrůstal. Osobitě tak zprostředkovává své zážitky, jež podbarvuje nápaditým výběrem různých oldies "vykopávek". Chybou nejspíše zůstává až přílišná snaha o autentičnost (přestože postavy jsou fiktivní), chvílemi nudná upachtěnost, jež se vkrádá do partů hlavních hrdinů. Na dobové poměry originální (odvážné), pro mě jen průměrný zážitek z "Nového Hollywoodu". (21.03.2004)

Vlivem deficitu způsobeného totalitním embargem jsem poznal tvorbu mistrů jako je Scorsese spíše v obráceném pořadí a nejspíš jsem nebyl sám. V případě tohoto díla je to spíš dobře, než naopak. Mafiánské a gangsterské filmy mám moc rád a často přemýšlím, kde se bere ona gloriola, která činí z vyděračů, raketýrů, násilníků, zlodějů a vrahů obecně oblíbené a skoro kladné hrdiny. Ve Špinavých ulicích jsem tuto gloriolu nenašel. Hnusné, fádní a uřvané prostředí, (jakkoliv je Scorsesemu vlastní) a od začátku nesympatické postavy mi nedávají jinou možnost hodnocení, přestože mám Martina Scorsese a Harveye Keitela ve svých topkách.. (04.01.2014)