Park Row

Mnohem přímočařejší, hollywoodštější a plynulejší než The Naked Kiss, další film z Fullerovy filmografie, který byl letos MFF v Karlových Varech uveden. Což se sebou krom zjevných kladů (nemusíte namáhat tolik mozek, méně scén kvůli stáří vyznívá (nechtěně) vtipným dojmem, pravděpodobnost nudění se je mnohem nižší) nese i jisté zápory (The Naked Kiss disponuje silnějším příběhem i jednotlivými scénami). Dávám tedy u stejné hodnocení jako druhému, v tomto komentáři několikrát zmíněnému Fullerovu filmu, byť jsou Park Row a The Naked Kiss filmy v mnoha aspektech odlišné. [MFF Karlovy Vary 2011] (02.07.2011)

Další výborný film od Fullera. Přestože novinařina není zdánlivě tak akční téma, jako se nabízí ve westernech a thrillerech, tak Fuller to dostatečně kompenzuje svým agresivním stylem. Prudké nájezdy kamery na postavy, úžasné jízdy kamery kolem lidí na baru, alkoholici a brutální násilí podtržené brutálním formou. Podobně jako ve filmu 40 pušek i zde se nepřítelem i objektem lásky stává silná a mocná žena, která ovládá muže a fetišistické choutky diváků podtrhuje černými hadry.... Fuller je krásný a zvrácený žánrový experimentátor. (10.07.2011)

Pocta svobodný žurnalistice, lidem jako Benjamin Franklin, Horace Greeley nebo Guttenberg. Příběh se odehraje v době, kdy se v NY ještě za trest věšelo a nedlouho před érou senzacechtivosti (x), hlavní děj je drsný boj dvou konkurenčních novin. Celkově mi tento film a jeho idealisticky zapálený šéfredaktor připomněl duch Orsona Wellese. "The joy of working for an ideal is the joy of living." (28.08.2023)

Velmi z tohoto filmu čiší zájem o věc, touha ocenit všechny nezdolné novináře rvoucí se za pravdu. Velmi dobře načasovaný scénář spolu s vtipnými hláška potěší každého milovníka klasického starého Hollywoodu. (Pokud přehlédneme žánrová kliše, která již v průběhu naznačují pravděpodobný konec.) Některé repliky a jejich význam díky zmatenému titulkovacímu zařízení však unikly...Zdravím kolegyně z festivalového sálu, které již stihly ohodnotit dříve. (02.07.2011)

Samuel Fuller přišel s dílkem opěvovaným kritiky jako lehčí verze Občana Kanea. Pokud jste se přes Občana Kanea ještě neprokousali (a stále čekáte na den, kdy se na ten kultovní film podíváte), Park Row na první pohled splňuje minimálně jedno: fenomén 40.let, hloubku pole. Ať už skrze rekvizity těsně před kamerou, za kterými Phineas Mitchell vede rozhovory s ostatními novináři, nebo v několika plánech kompozičních, Samuel Fuller si pohrává s výrazovými prostředky 40.let a rozehrává lacinější hollywoodský příběh se subjektivní výpovědí (v mládí byl prý taky takový tiskařský šotek). Máme tu jednu doslova femme fatale, nebo spíš ženu ničitelku, veskrze kladného hrdinou a množství dalších postav, které Fuller staví do kompozic hodných Rembrandtovy Noční hlídky. Ruch, absolutní "přecpanost" a tiskaři se míhají po plátně v rychlém a neutichajícím rytmu a bez odpočinku, tisk nespí, herci taky ne. Mistrovsky zvládnuté dialogy a zážitek z naleštěné ulice Park Row Fuller zakončil polovičatým happe-endem. Namísto "I love you" tady máme uvědomělé "I love your opinions." A všechno dobře dopadlo. (02.07.2011)