France

Nepríjemná filmová štúdia jednotlivca, jeho okolia a spoločenského nastavenia, v ktorom funguje. A treba dodať, že vyvolanie pocitov diskomfortu u Dumonta funguje aj bez toho, aby išiel do vyslovene explicitných a šokujúcich momentov (dôležitý aspekt napríklad v porovnaní s Titánom Julie Ducournau, hitom minuloročného Cannes). Viac tu. (22.03.2022)

Léu Seydoux so spuchnutým okom tu niektorí považujú za najkrajšiu Francúzku. Buď ide o vrodený astigmatizmus, alebo vo Francúzsku žijú len takéto mátohy. Čo sa čiastočne aj potvrdilo, keď jej tu za kolegyňu nasadili nejakú údajne ženu s fľakom na ksichte a rypákom ošípanej. Film ale dobre ukazuje na aspekty televízneho života, kde sa mnohé reportáže len nafingujú, len aby bola sledovanosť. A ovečky to zožerú. Osobná rovina moderátorky bola zas o niečom inom. Komédia to nie je ale ani zďaleka. (21.05.2022)

Bylo by snadné označit France za existencionální drama potřísněné úměleckými ambicemi, nějaké mladé nepochopené tvůrkyně. Jenže tohle je práce starého chlapa, který už natočil desítku filmů. Jako kritika pokrytectví reportérů a jejich praktik, kdy záměrně zkreslují a dramatizují i běžné situace - kašírování reportáží, je France slaboučká. Komedie? Ani náznakem...těch pár satirických úšklebků, to je málo. Takže co je to vlastně za film? A má cenu, se na něho vůbec dívat? Za mě ani ne, pokud nejste velefanda Léy Seydoux, které si užijete opravdu hodně. Ne, že by se nenašlo pár dobrých momentů...za ty víc než dvě hodiny, si tam inteligentní divák něco najde určitě, ale je to dřina. Chápal bych, že když se někdo pohybuje v této branži, je obklopen falešnou realitou, pokrytectvím, lží a přetvářkou, je prolezlý cynismem, živí ho tragédie a neštěstí, tak pro něj mohou být záblesky něčeho autentického silně toxické. Protože mu připomenou, že žije v jiné realitě. Pro France zablýsklo v okamžiku, kdy srazila kluka na skutru. Pro běžného člověka je to nehoda, pro novináře drobná zprávička. Pokud tu nehodu ovšem zaviní sám novinář, je to něco víc. Další toxický-autentický okamžik, čekal France v ozdravovně a pak další ... . Na můj vkus, to bylo moc zdlouhavé, nevypointované a bez ohledu na věk Dumonta, tak scénář je nesourodý a amatérsky naivní. Trpí nabobtnalostí, která není na místě. Tři *...jen kvůli kvalitnímu výkonu Ley. (10.11.2022)

Manio-depresivita je některými (lékaři) povážována za psychickou poruchu. Přitom se jedná (do určité míry) o běžný a bezprostřední přístup k světu. France se vznášela na vlnách manické nadšení, dokud jí nebyla (osudem?) přidělena i ona druhá, depresivní část života (motorkář, podvodný milenec, ztráta manžela a syna je tu bohužel zbytečná a jaksi navíc). Druhým aspektem filmu je logicky zesilovač frekvence a amlitudy manio-depresivity: televize. Tak působí nejen na diváka, ale i na tvůrce televizních požadů, potažmo zpravodaje (a něco z toho se přenáší i do filmu, nejen tohoto). Televize je tak nejen jedem, ale i lékem; kdo se s ní pustí do křížku, ať na jedné či druhé straně, může ho to buď zcela rozhodit nebo získá potřebný manio-depresivní balanc. A jak je to s námi, filmovými maniaky? Nedělejme si iluze! (13.09.2022)

Už kdysi po traumatu, který mi přivodilo sledování celého P'tit Quinquina, jsem tušil, že Dumontův styl nebude moje krevní skupina. Přesto jsem se po letech nechal pod příslibem břítké satiry mediálního prostoru nalákat na France. Bohužel jsem ale dostal jenom to, co už od Dumonta důvěrně znám: nesnesitelnou nudu s postavama naprosto k vyliskání, kde ani při tom nejvyšším mentálním nasazení nedokážu odhalit nic, co by mi pomohlo dívat se na to s odstupem a odhalit v tom jakýkoliv oceněníhodný, natožpak příjemný aspekt. Nevidím v tom ani sofisitkovanou satiru, ani výsostnou stylizaci, ani zábavnou absurditu, jak to umí v podobně dead-pan laděných snímcích třeba Quentin Dupieux nebo Peter Brosens s Jessicou Hope Woodworth. U Dumonta prostě jenom trpím. Dumonta už nikdy. (26.05.2023)