France

Extrémne pomalý a nezáživný film, ktorý nie je ani novinárskym filmom, ani satirou, ale len úmornou drámou o vyhorení, stupňujúcou dej výhradne skrz deus ex machina. Postavy niekde medzi krajnou nesympatickosťou a kreténstvom (v tom je tá satira?). Škoda Ley a skvelého ústredného hudobného motívu. 50% a za mňa sklamanie roku. (08.07.2022)

Chápu, co se film snažil říci, ale bohužel mi to vůbec nesedlo. Od hereckého výkonu Léy Seydoux (bohužel jsem jí nevěřila jediné slovo, jediný pohled, její trápení) po vleklé tempo filmu... strašně mě to nudilo a dost jsem u toho trpěla. Určitě nepomohlo ani to, že všechny postavy filmu mi byly extrémně nesympatické. Francouzské filmy chválím kudy chodím... tohle bohužel ani chválit ani doporučovat nebudu. (21.02.2023)

Manio-depresivita je některými (lékaři) povážována za psychickou poruchu. Přitom se jedná (do určité míry) o běžný a bezprostřední přístup k světu. France se vznášela na vlnách manické nadšení, dokud jí nebyla (osudem?) přidělena i ona druhá, depresivní část života (motorkář, podvodný milenec, ztráta manžela a syna je tu bohužel zbytečná a jaksi navíc). Druhým aspektem filmu je logicky zesilovač frekvence a amlitudy manio-depresivity: televize. Tak působí nejen na diváka, ale i na tvůrce televizních požadů, potažmo zpravodaje (a něco z toho se přenáší i do filmu, nejen tohoto). Televize je tak nejen jedem, ale i lékem; kdo se s ní pustí do křížku, ať na jedné či druhé straně, může ho to buď zcela rozhodit nebo získá potřebný manio-depresivní balanc. A jak je to s námi, filmovými maniaky? Nedělejme si iluze! (13.09.2022)

Francouzi dokáží natočit takové orginály, že z toho jde hlava kolem. Tady se mě místy ten film neskutečně líbil ta kritika společnosti a jejich priorit byla někdy tak přesně trefená, že tada palec nahoru, horší to bylo z hlavní postavou, někdy jsem absolutně nechápal co se France honí palicí a její reakce a chování, to možná Chocholoušek na vrcholu své kariéry, ale já se teda absolutně nečapal, ale tak u mě obecně, ženská promluví a já mám víz otazníků než kdyby mlčela, takže možná holky daj France na pohodu, těžko říci, lehko ale říci, že Lea Seydoux mě tady přišla sexy a mám dojem že umí i hrát no a to se taky počítá. (04.09.2022)

Už kdysi po traumatu, který mi přivodilo sledování celého P'tit Quinquina, jsem tušil, že Dumontův styl nebude moje krevní skupina. Přesto jsem se po letech nechal pod příslibem břítké satiry mediálního prostoru nalákat na France. Bohužel jsem ale dostal jenom to, co už od Dumonta důvěrně znám: nesnesitelnou nudu s postavama naprosto k vyliskání, kde ani při tom nejvyšším mentálním nasazení nedokážu odhalit nic, co by mi pomohlo dívat se na to s odstupem a odhalit v tom jakýkoliv oceněníhodný, natožpak příjemný aspekt. Nevidím v tom ani sofisitkovanou satiru, ani výsostnou stylizaci, ani zábavnou absurditu, jak to umí v podobně dead-pan laděných snímcích třeba Quentin Dupieux nebo Peter Brosens s Jessicou Hope Woodworth. U Dumonta prostě jenom trpím. Dumonta už nikdy. (26.05.2023)