Kruh

Příjemný psychologický sníměk o ženské emancipaci. 1) 41letá nedoceňovaná Vlasta Matulová (matka) má svou důstojnost, 23letý Jan Tříska (Jan, jde na vojnu) svou přitažlivost a 10letý Michael Dáňa (Vašík, nejmladší syn) svou nevinnost. 2) Film má svůj půvab, nejednoznačný konec mu hodně prospívá. 3) Nablýskaný bufet Koruna na Václavském náměstí (už neexistuje) mě dojal. 4) Výstižný koment: pseudo*****. 5) Až se vrátíš z vojny, budeš potřebovat smoking. Já ti ho koupím. Za dva roky dám ty peníze dohromady. (14.08.2016)

Panýrkové to tady na rozdíl od Štěňat moc nesluší (účes, šaty). Přehnaně nepříjemný Holar v roli otce, přehnaně drzé a namyšlené děti – nevěrohodné. Dotěrná vlezlá a ukecená bába. Trafikantka se diví tomu, že lidé koukají z okna. Úplně blbá milenka, která volá záletníkovi neustále domů. Ale pěkné prostředí bufetu a uvěřitelný vzestup šikovné pracovnice. Holar mimo barák taky fajn. Nepříliš inteligentní školák. Vyluxuje byt a do sběru dá i vzácné tisky. Zbožňování peněz – při pohledu na bankovky se rodina štěstím skoro rozpláče. Slabší tři pentagramy. Zednáři se moc nepředvedli – symbolika: 33 – „Tak za tři dny.“ „Včera si se narodil a za tři dny budeš rukovat.“ (07.05.2022)

Kruh se to jmenuje asi proto, že hlavní (submisivní) hrdinka se motá v pomyslném kruhu vyčpělého manželství a postupně s sebou do něj vtáhne i děti, které neví, jak s nově vzniklou situací v rodině naložit a co víc - manželka svým (najednou velmi emancipovaným) chováním natolik zblbne manžela, kterej je najednou zmatenej jak lesní včela a neví, zda být s (již dříve emancipovanou) milenkou nebo (čerstvě emancipovanou) manželkou a taky se motá v kruhu, až to skončí otevřeným (?) koncem a je na (v tu chvíli už úplně submisivním) divákovi, jak se z toho vymotá. (22.04.2017)

„Mami já tě vidím, jsi zavřená do kroužku a nemůžeš ven…“ Vlasta Matulová v roli manželky, kterou okolnosti manželovi nevěry přiměly k rozhodnutí z kruhu jménem „domov, děti a můj muž “ vystoupit, aby v samotném poměrně sugestivním závěru dospěla k závěru, že „přece se všechno neztratilo“, protože domov to není místo, kde má každý své věci a svou židli, ale „je to něco jiného nějaká jistota, a spolehnutí a potom úcta jednoho k druhému. To je domov a ten si člověk nosí v sobě a nebo ho nemá a pak je teprve sám.“  Tohle rodinné drama Ladislava Rychmana mě upoutalo již úvodním umělecky velmi zdařilým prologem v podobě chlapcova nahlížení do papírového "dalekohledu" a ,,chycením si někoho do kruhu" (viz i citovaná hláška). Z příběhového hlediska pak musím ocenit i poměrně otevřený konec. Z toho, co bylo mezi tím, bych pak vyzdvihl dva velmi povedené umělecké záběry na „kruh“. Poprvé jde o působivý záběr seshora na stůl v tvaru kruhu, s talíři v tvaru kruhu, který vnímám jako jakési symbolické zpodobnění ideálu funkční rodiny. Tím druhým je pak záběr na točící se polámané kolo od bicyklu, kterým jako by chtěl režisér uměleckými prostředky demonstrovat žalostný stav, do něhož se vlivem manželské nevěry inkriminovaná rodina dostala. Celkově musím říct, že na filmu neshledávám žádné větší vady a asi i s ohledem na zdejší nízké hodnocení přihazuji za sebe plný počet hvězdiček. (05.05.2022)

Černobílý umělecký film ze starých časů, v němž titulní motiv kruhu je velice zajímavě symbolicky rozpracován: Ocitáme se v prostředí rodinného kruhu, setkáváme se společně za stolem v tvaru kruhu, s talíři v tvaru kruhu (kamerou působivě zachytávano "geometricky" seshora)... po konfliktu zůstává jeden vinník sám u stolku v tvaru kruhu, se zašpiněným popelníkem v tvaru kruhu... Jak jít ven z bludného kruhu? Kam se pohnout, ke komu? Tuto otázku si (minimálně ve svém vnitřním světě) v tomto nepříliš dlouhém filmu stihne položit snad každá výraznější postava. Účinkují zde převažně málo známí čeští herci (s výjimkou Jana Třísky), nicméně kvalitní režie od prologu v podobě klukovského žertíku s dalekohledem a ,,chycením si někoho do kruhu" mne velice upoutala k veškerému nasledujícímu dění. Rozhodně kvalitní psychologické drama s napínavým příběhem kolem rodinných vztahů, v němž Ladislav Rychman prokázal cit pro uměleckost. Spolu s legendárními Starci na chmelu jde asi o nejpovedenější (a možná kromě toho jediný opravdu dramatický?) snímek tohoto režiséra. V rámci žánru mám už holt plný počet vyhrazený pro výraznější filmy té doby (např. Tam na konečné 1957, Dnes naposled 1958, Taková láska 1959), ale jinak u mne rozhodně vládne spokojenost z dalšího zapomenutého československého snímku. 80% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (26.08.2019)