Marťanské lodě

Křehké a lyrické drama o milostném vztahu dvou mladých lidí. Zápletka tu není příliš důležitá, důraz je kladen zejména na vyjádření pocitů obou hlavních hrdinů ztvárněných úžasně přirozenou dvojicí hudebníka Martina Kyšperského (který ve filmu zužitkoval písně své vlastní kapely) a Elišky Křenkové. Nejsem si ale jistá, jestli bylo chování vystudované psycholožky dostatečně věrohodné a samotný závěr mohl mít větší tah na branku. Pokud jste ale zvědavi na něco jiného než běžné romantické komedie české produkce, můžu určitě doporučit. (22.08.2021)

Osobně mám asi tendenci ten film vnímat v kontextu podobně laděné české artové produkce posledních let typu Chvilky, Karel, já a ty či Hra, které si vždy na ČSFD vysloužily dost nevalné hodnocení, ale přesto jsem se tím nikdy nedal odradit a toužil film vidět bez jakýchkoli předsudků - abych byl nakonec stejně vždy otrávený a znuděný tou jejich nesnesitelnou banálností a pro mě osobně veskrze nepochopitelným vyzněním. V případě Marťanských lodí jsem například nepochopil samotný název filmu, jakož i to, proč Kyšperský s Křenkovou ztvárnili postavy, které se jmenují stejně jako oni (postava Martina mi navíc byla silně nesympatická a měl jsem problém věřit, že by někdo takový měl v reálném životě úspěch u tak atraktivní holky). A pokud jde o samotný závěr, v podstatě jen umocnil mou rozladěnost z celého filmu, protože jestli něco fakt nesnáším, tak je to podobná koncentrace nezodpovězených otázek a pachuť z toho, že si mám sám domyslet, co se vlastně stalo. Úvodní titulky oznamují, že se jedná o "film na motivy skutečných událostí", což si vykládám tak, že Marťanské lodě budou asi ještě víc osobní než Foukalova Amerika, ale osobně mi to je prostě fuk a vůbec mě nezajímá, co bylo předobrazem filmové Elišky a zda jí film chtěl nějak umělecky zachytit, protože je to celé podané pro mě osobně krajně nezáživným filmařským způsobem, který přebíjí vše, bohužel. (06.06.2022)

Marťanské lodě jsou filmem, který je nejspíš nejpodstatnější pro samotného Martina Kyšperského. Je dost možné, že se mu podaří uzavřít tuto bolestnou životní zkušenost právě prostřednictvím sdílení osobního příběhu a rozhodnutí zahrát si ve filmu sám sebe. Jako nejsilnější stránku filmu vnímám hudbu, nejslabší pak scénář. I přesto, že jde o silné vyprávění, bohužel bylo předáno velmi plytce. Filmu chybí vnitřní dynamika a uvěřitelnost vztahu, který se odehrává mezi Martinem Kyšperským a jeho filmovou partnerkou Eliškou Křenkovou (což je u filmu, který je koncipovaný jako love story, celkem problém). Z jednání obou postav jsem tudíž ani nemohla mít dojem, že bez sebe nemůžou být (jak je uvedeno ve filmové anotaci). Divák tápe o to víc, jestliže nejsou dostatečně vysvětleny motivy vzájemné přitažlivosti obou postav. Vzhledem k tomu, že jsem nenašla jedinou spojnici mezi postavami, vnímala jsem jejich vztah již od počátku jako vyhořelý, bez jiskry a především jakéhokoli společného záměru. Obě postavy, jako kdyby vedle sebe jen žily a absolutně se míjely (ostatně závěr je toho důkazem). Jestliže měl snímek zobrazit skutečnost, že každý si o druhém vytváříme natolik velkou iluzi, že jsme ve finále odtrženi od reality a nejsme schopni vidět druhého takového, jaký je, pak to nebylo ve filmu dostatečně akcentováno. (18.09.2021)

Moc nechápu, že film, který všechno podřizuje síle pocitových fragmentů, mezi nimi těká tak zběsile, jako by mu byla nějaká atmosféra celé té koláže úplně putna. Je to škoda, protože naléhavost to v sobě má, a je v tom také cítit život, na rozdíl od jiných současných českých "sond" do reality mileniálů. (20.09.2021)

"Já nevím, nevím, nevím, co můžu udělat, abychom se nemusely bát." Tak řekl bych, že tvůrci této "brněnské romance" udělali vcelku dost proto, aby se divák nemusel bát, se na tento film podívat. Výborná kamera, skvělá muzika (ať už ta v orchestrárním hábitu nebo samotné písničky Martina Kyšperského - při písni Jablko jde skoro mráz po zádech), atmosféra artového filmu... Přesto mi hodně vadil chatrný scénář se zcela předvídatelným koncem (viz Eliščina hláška "ve smrti se všechno bolavé ztrácí", která zazní tak někde v půli filmu). A taky mi přišlo, že mezi oběma aktéry to zas tak moc nejiskřilo. Oceňuji, že jde o skutečný příběh, ovšem na filmovém plátně to na mě místy působilo (a teď nemluvím o silním konci) jako taková banalita o tom, že "rozeznat doktora od pacienta nemusí být někdy tak jednoduché..." (29.09.2021)