The Crazies

Spolu s Night of the Living Dead (1968) zatím můj nejlepší Romero. Nadčasové, drsné, znepokojující a oproti Romerovým dvoum zombie kouskům Dawn Of The Dead a Day Of The Dead nečekaně seriózní. Btw. ten krásný rip s obrazem jako víno (a to jsem neviděl blu-ray, který je taky venku) a konečně s AJ titulky vyšel před pár dny, nejspíš u příležitosti premiéry remaku, tak sosejte. (01.03.2010)

The Crazies mi tak trochu přišlo jako spojovací článek mezi Romerovou Nocí oživlých mrtvol a Úsvitem mrtvých. Je to vlastně film přesně na půli cesty mezi těmito dvěma snímky. Jde o velmi povedený epidemický thriller, ze kterého by si hodně těch moderních televizních ptákovin mělo brát příklad. Je tu z toho cítit typický Romero, jak ho mám rád. Jsem zvědavej na remake, tohle bylo fajn. (02.11.2011)

Jeden z prvých filmov dnes už kultového režiséra. Síce film nie je o zombíkoch, ale nesie podobné znaky ako Night of the Living Dead (1968) a o desať rokov starší Dawn of the Dead (1978), ktorá ma neskutočne bavili. To znamená, že nevsádza na prepracované gore efekty a krv, ale skôr na psychlogické a morálne rozpravy o ľuďoch v danej situácii, tento krát v meste v karanténe. Bohužiaľ od snímku som čakal mnoho, ale dostal som málo. Nechápem vysoké hodnotenie tohoto snímku a ja musím hodnotiť, tak ako hodnotím, keďže Romerove snímky ako Diary of the Dead (2007), alebo Land of the Dead (2005) ma oveľa viac bavili. Som zvedavý, či rovnomenný remake - Crazies, The (2010), prekvapí, alebo nie. (08.03.2010)

Moje druhé setkání s Georgem A. Romerem, tvůrcem kultovní Noci oživlých mrtvol (1968), mi jenom potvrdilo, že pokud jsem i v jeho zmíněném debutu vnímal mnohem víc, než pouhý „béčkový horor o zombících“ a sice rovněž něco jako politické podobenství o společenském marasmu a návalu těžkých deziluzí, jakými si koncem 60. let prošla společnost v mnoha zemích světa, můj pocit nejspíš nebyl zcela mimo mísu. Tentokrát Romero udeřil ve své politicko-kritické vrstvě žánrového snímku ještě tvrději (svým způsobem i průhledněji) a rozehrál v ději o šířící se neznámé nákaze obrovskou bezmocnost na všech frontách: od vysoce postavených politických zástupců až po civilní obyvatelstvo, v euforii bouřící se proti nařízení bezpečnostních složek a zásahům státní armády. Chaos, který vládne v oné fikci mezi lidstvem i ve státě, se spočátku jakoby přenášel i na diváka a chvíli mi trvalo, než jsem se pocitově se naladil na onu atmosféru (která probíhala v poněkud jiném duchu, než jsem původně čekal) a taky se pořádně zorientoval v dění naplněném celou řadou pestrých motivů od vědeckého skoumání až po tragickou romanci uprostřed onoho společenského pekla. Osobně bych asi The Crazies moc neoznačil za horor, alespoň na mě s výjimkou úvodu tento film jako horor ani nepůsobil, ale jako sci-fi thriller s napínavou akcí, postupně houstnoucí paranoidní atmosférou i výrazným přesahem na mě fungoval bezchybně. Ačkoliv můj zážitek z Romerovy prvotiny zůstal nepřekonán, i tento snímek má pro mě dostatečné množství nesporných kvalit a taky zajímavých podnětů, kvůli jakým ho mám chuť časem vidět znovu. [90%] (03.12.2021)

Romero je výtečný filmař, který bohužel uvízl v pasti vlastního kultu. Dnes díky tomu může vesele točit jeden zombie film za druhým, ale bohužel jsou neprávem opomíjeny jeho díla bez zombií nebo na ně jsou kladeny absurdní nároky porovnáváním se zombie filmy. Dokladem budiž "The Crazies", který je formálně mnohem promyšlenější, až avantgardnější a z hlediska obsažených významů výmluvnější a provokativnější než jakýkoli z autorových zombie filmů. Vidět "The Crazies" jen jako akční kritiku armády je poněkud zaslepené. Film vznikl v době, kdy americká společnost za sebou měla řadu mnohoznačných problémů a deziluzivních událostí, a odráží v prvé řadě obecně panující atmosféru strachu a pocit bezmoci. Film je skrz naskrz podřízen centrálnímu motivu šílenství, coby ztráty zažitých jistot a ideálů. V rovině příběhu jsou jím v určitém ohledu postiženy naprosto všechny postavy, které náleží do tří klíčových skupin - obyčejní obyvatelé, vojáci a velení v čele s prezidentem. Každá skupina je ohrožena druhými dvěma, což vede k všeprostupující paranoii. "The Crazies" tak ve výsledku představují mrazivě komplexní metaforu pro americkou společnost po vietnamské válce, lépe řečeno po ukončení její fáze „vietnamizace“. Vojáci v přízračných maskách a oblecích jsou pro obyvatelstvo agresoři, ale současně také civilisté útočí na vojáky. Do toho vstupuje všemocné velení, které pro zachování vlastní pozice lže veřejnosti a obětuje vojáky. I na individuální rovině se ukazují různé podoby šílenství, kterému nikdo neunikne – od nakažených civilistů přes odstrašující neinfomovanou naivitu vojáků či fanatičnost armádního vědce až po snaživého plukovníka, který je do kontaminované oblasti vyslán a posléze z ní zase stažen, aniž by mohl cokoli udělat (jeho dlouze snímané vyzvednutí z města na konci filmu lze navíc vnímat jako zneklidňující předzvěst atomového útoku). Šílenství prostupuje i formu filmu. Střihová skladba a mix zvuku v mnoha sekvencích vytvářejí chaos vzpírající se jakémukoli uchopení (překrývání několika hlasů tlumených plynovými maskami či několika frekvencí rádia), nelze jasně říci, co se přesně v určité scéně stalo (sekvence s oběšencem, zešílení jednoho z vojáků). Vojáci ve Vietnamu byli vystaveni paranoii, neboť nevěděli, kdo je jejich spojenec a kdo je naopak záhy zabije; Romero ukázal, že tento pocit přešel i na americkou půdu. Ve výsledku mohou nenakažení závidět šíleným, neboť ti nevidí hrůzu okolo sebe. (15.11.2009)