Poslední tango v Paříži

Kdybych žil v době vzniku film, víc než téma by mě pobouřil špatně natočený film. Vlastně blbě napsaný scénář, ale Bertolucci to odnese stejně. Tango staví na provokativních scénách dvou neznámých lidí scházejících se na neutrální půdě. Tento námět má obrovský potenciál, ale Bernardovi se „podařilo“ vytěžit pouhé minimum. Když se snaží svým odporně plochým postavám vtisknout duši nějakými rádoby zajímavými rozhovory, a nahlédnout tak do jejich minulosti, vysvětlit motivace a nečinit z nich jen tvory toužící ukojit své živočišné pudy, na povrch vyplave jedna skutečnost – Bertolucci je špatný scénárista, dialogy jsou prázdné, chybí cit pro gradaci (v důsledku to znamená, že se houpáme na té nejspodnější vlně „napětí“) a nějakou atmosféru aby divák lupou hledal. Brando hraje s přehledem, Maria Schneider má oku lahodící postavu a její filmový přítel je líbeznou karikaturou na všechny ambiciózní umělce. Nejzajímavější jsou situace, kdy jsou Paul s Jeanne spolu a rázně si užívají izolovaného života. Jenže těch je na celý film až k pláči málo. Jedinou scénou, která mě zaujala, byl poslední záběr Brandových očí, ale abych na ně musel čekat 2 hodiny, to ode mě nikdo nemůže chtít. (05.05.2006)

Působivý, výjimečný, kontroverzní snímek o vášni, touze, sexu i lásce. Ze režisérského hlediska si myslím, že tu není jediná scéna zbytečná ani žádná nechybí. Vše je naprosto účelné. Celkově se příběh a vztahy v něm hodnotí velmi obtížně, a proto snad není od věci trochu rozebrat jednotlivé postavy. Paul je na první pohled zklamaný a životem znechucený světák, který ze všeho nejméně touží po lásce, aniž by se dokázal zříci svých přirozených tělesných potřeb, což ústí až v silně nemorální a perverzní (Myslím spíše duševně!) vztah k opačnému pohlaví. To jestli je prožitým "milostným" vztahem poznamenán natolik, aby mohl být jeho přístup a silný cynismus změněn, tu snad vyřešeno je, snad není, nicméně mně se to vyluštit nepodařilo. Jeho mladá přítelkyně je naopak typická, ničím nevybočující představitelka své generace i věkové skupiny s již zajištěným, dynamicky fungujícím vztahem, která z mně neznámého důvodu podlehne vábení snad svých jakýchsi nepoznaných touh či jen nevyjádřitelnému Paulově šarmu a na nic se neptající aktivní rezignaci. Tento nepřirozený a skřípající vztah nutně spěje k tragickému rozuzlení, jež na sebe nedá příliš dlouho čekat. Charakteristickým znamením beznadějnosti onoho počínání je Poslední tango, které opilý a klamně smířený pár "odtančí" a posléze přímo zvířecky a navíc neúspěšně odbytý akt symbolizující jistý a neodvratný konec násilné pudové symbiózy. Paul je předem odsouzen ke konci odpovídajícímu jeho osobě, otázkou je jen zda s sebou musí strhnou i svou prozatím asi nevinnou "oběť". (20.10.2004)

Nic jsem od toho nečekal. Teda čekal - trochu kontroverzní erotiky, ale jinak jen film, který je proslavený především scénou s burákovým máslem, či co. Ovšem dostalo se mi vynikajicího filmu o možnosti vztahů ( nevztahů ) v dnešní době. Je možná poněkud náročnější a je třeba se dívat pod povrch, ale pokud se to povede, je o zážitek postaráno. Ne Brandovy "oscarové" výkony jako Kmotr, nebo V přístavu, ale tohle je jeho herecký majstrštyk. Absolutně dokonalý téměř po celý film. I přes jeho poněkud netradiční sexuální praktiky... Kamera Vittoria Storara ( např. Apokalypsa ).... bez debaty jeden z nejlépe nasnímaných snímků, které jsem kdy viděl. Nádherné kompozice ( kontrasty světla a stínů, odrazy v zrcadlech, části dvou pokojů v záběru ) a elagantní pohyb dělají z těchto záběrů nádherné obrazy... nádherné dílo. Maria Schneiderová, ať už v džínách nebo jako tygřice s kloboukem...a její francouzština.. ta mě vždycky smete. (04.03.2005)

V minulosti som to dvakrát vypol, pretože úvodná pol hoďka je trapný, od reality odtrhnutý bullshit. Potom sa to našťastie spraví. Bavilo ma sledovať ich spoločné chvíľky v byte, jej herectvo, jeho herectvo, jej telo a všetky tie kontrasty. Od scény “strč mi prsty do prdele” to mieri dokonca ku piatim hviezdam a napríklad rozlúčka s mŕtvou manželkou je naozaj top. Až sa to v závere zase pokazí, než by ste stihli povedať Najlepší Bertolucci. (02.11.2019)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)