Havel

Ono se to málo ví, ale první kdo chtěl točit film o Havlovi byl počátkem 20. století vídeňák Jára Cimrman. Tento český génius je znám tím, že rád prošlapával slepé cestičky, kdy je dopředu jasné že experiment je nereálný a skončí nezdarem. Někdo to ale udělat musí aby bylo všem jasné, že tudy cesta nevede. A tak se Cimrman rozhodl natočit film o Havlovi. Asi všichni víme, na čem celý projekt ztroskotal - Havel v té době kdy o něm chtěl Cimrman točit životopisný film ještě nebyl na světě._____Z počátku se ani tohoto problému Jára Cimrman nezaleknul a jal se psát scénáře o budoucím spasiteli, kterého si představoval jako filmobarona a velkého režiséra. U mecenášů svého filmu tímto vyvolal jen zhovívavý úsměv, ale nevzdával se a upravoval scénář ke stále bizarnějším představám, kdy viděl Havla jako zachránce českého národa, národního hrdinu a buditele a budoucího českého prezidenta, který otevře Čechům dveře do světa. To už si producenti filmu s nevolí ťukali na čelo, považovali Cimrmana za podivína a financovat takový nesmyslý projekt odmítli._____Myslím že jsem v těchto řádcích jasně demostroval vizionářství českého génia, ale hlavně nepopíratelný vliv Járy Cimrmana na současnou českou kinematografii - její beznadějné prošlapávání slepých cestiček má původ v cimrmanovském snažení o jedno stolení nazpět._____ Ani tento film nevybočuje z této linie, scénář banální, řešit soukromou morálku u kazatele té veřejné se může jevit jako zlomyslnost, ale hlavní slabiny díla jsou jinde. Je až neuvěřitelné jak plytký film lze o Havlovi natočit - chybí hlubší charakteristika postav, snaha o zajímavou formu je přebita emočním chladem linoucím se v cigaretovém dýmu, geislerka nepřekonala svůj stín provinční herečky excelující v erotických scénách (v jiných filmech). Řada kauzálně spojených prvků by zasloužila lepší vysvětlení, tady se očekává že divák tyto souvislosti zná. Já čekám, že mi budou vyprávěny. Krom toho jsem čekal něco vyjímečného je-li to film o Havlovi, něco opravdu zajímavého, grandiozně vypointovaného, když se tu nabízí epický příběh hrdiny povstanuvšího ze tmy žaláře do prezidentského křesla a ne slabých 40%. I když je mi adorace Václava Havla poměrně cizí a jakkoliv chápu, že to nebylo cílem filmu - tu se mohl postavit Havlovi pomník - udělat to filmem by bylo v jeho případě stylové. Ale nestalo se tak... (02.09.2020)

Havel mě neurazil. Gratuluju. Jiný cíl předpokládám a doufám nebyl, protože jiného cíle tahle impotentní, sterilizovaná a ustrašená... věc... dosáhnout nemůže. Rozbor nějakých nezáměrných implicitních vyznění by byl dost nešťastný, na druhou stranu Havel je zcela zjevně filmem, který k hlubšímu zamyšlení nevybízí a nestojí o něj. Musím si vygooglovat nějaké reakce ze zahraničí - jsem zvědavý, jak budou reagovat na Havla jako postavu, zvlášť když je zobrazený předně jako zakřiknutý ťunťa. Není mi jasné, čím vyvážit jeho osobní morální selhání ve vztahu k Olze (která nejsou v žádném vztahu s politickou linkou a jsou beztak zobrazena jako normální a odpovídají pohledu na ženy všech ve filmu včetně filmařů samotných, tak mi ani není jasné, o jak pochybné chování má v kontextu příběhu jít) a už vůbec jak chápat, že se film na rozdíl od všech ostatních a aktivnějších postav věnuje zrovna tomuhle nezajímavému pánovi - lidem bez znalosti Havlova jména to musí být mnohem divnější. Že je nakonec odnikud prezidentem, musí být hodně WTF zvrat srovnatelný s Šestým smyslem. PS: Že byl do role předního českého intelektuála Patočky obsazen prototyp českého anti-intelektuálního snobství oproštěného od myšlenky a názoru Jiří Bartoška, by byl v jakémkoliv jiném filmu podvratný vtip, zde je to jen smutné. (01.01.2021)

Nejsem zrovna politický člověk a o našem prvním českém prezidentovi vím jen ty nejznámější věci, takže jsem přistupoval k Havlovi s hodně neposkvrněným štítem a s jistým očekáváním, které ve mně vzbudilo především herecké obsazení a až děsivě autentická podoba mezi Václavem Havlem a Viktorem Dvořákem. Jsem si vědom toho, že má osoba Havla hodně příznivců stejně jako odpůrců, a je-li tento životopisný snímek alespoň z půlky založený na pravdě, tak je pro mě Havel jako člověk jak morálně silný, tak i slabý. Trochu mě zarazila počáteční zkratkovitost snímku a (pro neznalce jako jsem třeba já) i jistá anonymita postav - Patočku a Landovského jsem si hned s Havlem nespojil, byť je Hofmann Landovskému velmi podobný. Divadelní metafory alá "svět a život je jedno velké a nekonečné drama" se mi na jednu stranu líbily, zároveň mě však rušila ta jejich (pochopitelná) teatrálnost. Co se hereckých výkonů týká, tak jsem byl vesměs spokojený: Bylo vidět, že si dal Dvořák na své roli záležet, přičemž mu přesvědčivě sekundovala Anna "Olga" Geislerová a Martin Hofmann, který se postaral o několik humorných scén. I přes skvělé obsazení a solidní námět jsem však postrádal jakoukoli silnější scénu, která by mě vysloveně uzemnila - snad jen závěrečná příprava na proslov k tomu měla nejblíž. V neposlední řadě musím zmínit slušnou hudební stránku a práci s kamerou (viz detaily). (24.07.2020)

Nečetl jsem si předem žádné komentáře, ignoroval zdejší bouřlivou diskuzi a... prostě jsem si zašel do kina. A byl mile překvapen. Oni ožili na plátně! Havel se svojí ženou Olgou, panem Dubčekem a dalšími souputníky... přesně tak, jak je coby příslušník mladé generace narozen až pár let po rozdělení ČSFR znám z hodin dějepisu, z knížek, z dokumentů či jiných vyprávění. Říkám záměrně ožili, protože takový pocit jsem hned na začátku během prvních scén měl. Hlavní obsazený herec Viktor Dvořák se ve výsledné podobě na Havla nejen podobal, ale také ho ztvárnil velice hodnověrně, nad očekávání se povedlo, abych nevnímal ve filmu Geislerovou či Hofmanna, ale skutečně paní Olgu, Landovského a dalších, v jejichž společnosti tenhle emocemi naplněný náhled (nejen) do života disidentů v 70./80. letech zde probíhal. Ať už mám k Havlově osobě mírně rezervovaný vztah, chci tady hodnotit pouze svůj dojem z filmu. Oceňuji uvolněné civilní pojetí, Horákův film si nehraje na historický dokument, nestává se ani politickou propagandou, je to vlastně též vyprávění. Vyprávění o jedném umělci, který se rozhodl jít k velkému cíli se společenským posláním, přes těžké překážky, ale bojoval natolik, že se dočkal obdivu v mezinárodním měřítku. Vyprávění v útržcích, v nichž se tvůrci nebojí vždycky funkčně přepnout z velkých dějin na intimní drama. Vyprávění spíše tradiční, ale určitě působivé a s několika hezkými režijními nápady – mimo jiné s momenty, když se Havel i s jinými postavami během různých scén (soudní proces, výslech a pod.) ocitá nečekaně na jevišti, což ještě více podtrhuje, jaké jedno skutečné absurdní drama (ze života autora her tohoto druhu) právě sledujeme... z vůně hospodského piva a temného chládku žaláře až do prezidentské kanceláře, mohl by kdekdo poznamenat. Ale to už zase začíná jiná kapitola. Pokud jde o absenci páté hvězdičky, nemám k filmu žádné vážnější výhrady (možná mohl být i delší a rozvinout víc vztahovou linku mezi "Vaškem" a paní Olgou), jenom v záplavě dalších filmů kolem československých dějin, které nám za poslední roky vznikají jako na běžícím pásu, nevnímám Havla jako něco výjimečného či objevného. 75% (05.08.2020)

Svět se vyvíjí a přináší člověku mnohá ulehčení. V sitcomech máte umělý smích, abyste věděli, kdy se smát. V talkshow se vám rozsvítí cedule applause, abyste věděli, že máte tleskat. A přesně pro vás tu jsou i smajlíci. Kdy za každou větou je třeba udělat smajlík, aby ten druhý věděl, že se jednalo o vtip, nebo že je někdo smutný. Jasně pomocí nějakého žlutého hnusu můžete vyjádřit svou černobílou emoci, nebo tomu druhému sdělit, co si má myslet. Krásně omezeně a doslovně, jak v hollywoodských filmech. Když nemáte co říct, nebo nevíte jak reagovat, nebo když nejste schopni dát dohromady větu, tak tam naserte miliardu smajlíků. Další věc je estetické hledisko, samotné písmo má nějakou svou poetiku, takže když tam naserete kupu toho žlutého kýčovitého odpadu, tak se jen vyznáváte z toho, jak moc si libujete v odpornosti, jak postrádáte sebemenší zábranu, která by vám neumožnila patlat všude ten do očí bijící hnus a nevkus. A ta faleš v tom, ta přetvářka, když nejste v pohodě, nebo něco nechápete, tak se můžete schovat za tu nechutnou směsici xichtů, aby si adresát myslel, že je vše v pohodě, že vše chápete. Navíc smajlíci, když už názvem odkazují ke smíchu, se snaží vzbuzovat dojem jakéhosi pozitivna, když je používáš, tak budeš zaručeně veselý, usměvavý, dobrosrdečný člověk. Obyčejné primitivno hrající si na pozitivno. Asi jako když budeš všude cpát své fotky se zvířátky, aby všichni viděli, jak seš super člověk. Jasně, u dětí smajlíkování brát můžete, ale s přibývajícím věkem z toho čpí už jen ta neschopnost něco sdělit, záliba v kýčovitých obrázcích a přetvářka. Přece když něco napíšu, tak tam nebudu dávat zjednodušující vysvětlivky, jak si to má adresát přebrat, naopak ho musím nechat v nejistotě, do jaké míry jsem si dělal srandu. Bach, Beethoven, Dostojevskij, Rembrandt, největší géniové lidstva, myslíte si, že používali smajlíky? Rozhodně ně. A naopak protipól jejich intelektu tady na stránkách si nějakého smajlíka nacpe přímo do ikonky. Jak tento protismajlíkovský manifest souvisí s filmem? No, rozhodně to zrovna s tímto filmem souvisí milionkrát více, než když tady na dnes již masové, jen okrajově filmové, csfd stejně nějací asi novinkáři hodnotí pouze dle svých sympatií k panu Václavu Havlovi Airportovi. (03.09.2021)