Hrana zlomu

Líbila se mě hra s divákem. Film se před svou polovinou zlomí a začne s vysvětlováním situací z první poloviny, které byly úmyslně podávány z určitého úhlu, aby diváka zmátly. Film je mnohem chytřejší než se na první pohled zdálo. 70% a zároveň uznání, protože podobný film jsem u nás prakticky neviděl. (18.01.2024)

Viktor žije s maminkou v rozpadlé chalupě. Kateřina s manželem a dcerou v luxusní vile. Neznají se a jejich životy spolu nemají nic společného. Během jednoho okamžiku se ale spojí. A bude to mít kruté následky. Emil Křižka natočil malý, ale zatraceně působivý psychothriller, který stojí na zajímavém způsobu vyprávění, kdy si člověk nemůže být nikdy jistý tím, komu vlastně v téhle slezině magorů fandit. Psychicky drtivá a fyzicky hodně nepříjemná podívaná, na kterou budete ještě dlouho myslet. (09.11.2021)

Jsem nadšený, že takovýto film u nás vznikl, a velmi doufám, že jeho tvůrci budou pokračovat tímto směrem dál. A právě proto ho nechci urážet tím, že jej pocitově nadhodnotím ("protože český film"). Radši plnotučná trojka, než neupřímná čtyřka. Hrana zlomu je po většinu stopáže velmi působivá, občas to ale trochu zadrhne. Pro mne nejvíc v momentech, kdy by snímku, vzhledem k tomu, co se na plátně odehrává, slušela hysterická dynamika, ale tvůrci jedou spíš v takovém artověji laděném odtažitém tónu s delšími, často statickými scénami a málomluvností. Na mne to bohužel nepůsobilo jako volba kreativní, ale jako racionální volba začínajícího týmu, který se nechtce pouštět do nějaké střihově dynamické divočiny, protože by to pravděpodobně dopadlo blbě. V několika dalších momentech pak pro mne byla rušivým elementem hudba, respektive zvukové řešení scény. Třeba v nemocnici. A od takhle puzzlově poskládaného filmu by člověk v závěru čekal nějaký zvrat, který vyjeví dosud netušené souvislosti ... a ono prd, obrázek je složenej zhruba půlhodinky před koncem a pak už žádná velká pointa nepřijde. Každopádně těch 86 minut jsem si užil a jsem rád, že jsem si v Praze odchytl projekci, moc jich není. (11.11.2021)

"Mami, můžeme jít na Texaský masakr?" "Ne, máme Texaský masakr doma!" Z pokusu o thriller bohužel vzešla jen trapná komedie, navíc nechtěná soudě podle toho, že největší výbuchy smíchu jsem zažíval u dramatických scén s rádoby tíživou hudbou. Utilitární kamera bez nápadu snímá papundeklové kulisy, na kterých pomalu ještě visí cenovky z obchodu. V nich pobíhá Kozub neschopný si dva měsíce umýt ksicht, oděný ve středověké tunice, aby si náhodou divák nemyslel, že má na tričko ze sekáče. Sláva tomu klukovi, protože jen jeho výkon drží jeho linku nad hladinou totální trapnosti. To samé se dá říct o Gajdošíkové, která se v povrchní agitce o domácím násilí opravdu snaží, i když vlastně nemá co hrát. Paralelní příběhy totiž postrádají jakoukoliv věrohodnost chování postav a zároveň jsou tak ploché a nicneříkající ve svém významu, že si nevystačí s jednoduchou brutalitou. Tvůrci si to asi brzy sami uvědomili a pokusili se vytvořit dojem komplexnosti nelineárním vyprávěním, které tady ale nic nepřináší a často přímo kazí poslední šance na napětí a temnější atmosféru. Po ukázkách slušných žánrovek v současném českém filmu si myslím, že je čas přestat dávat diplomy za účast a očekávat víc, než naprosté minimum. Zvlášť u jednoho z nejlevnějších žánrů, kde se opravdu nedá vymlouvat na český rozpočet. Tudy cesta opravdu nevede. (30.10.2023)

Toto bola seriózna bolesť. Ani na triezvo, ani po pivku, stále som si myslel, že podanie plastovou vidličkou je lepší spôsob, ako tráviť čas, jak pri tomto filme. Kým sa to dostane do nejakej zrozumitelnej roviny a tie shoty začnú dávať aspoň trochu zmysel, je divák unudený a dezorientovaný. Kozub neukázal nič a v tomto smere majú bratia češkovia lepších psychoušov. Gajdošíková aspoň mala tielko, aj keď v Chybách bola perfektná, tu nevyužitá. Križka pri písaní scenáru trochu prefúkal. Neni to film na bežné pozretie no. 1 z 5 (12.07.2023)