Mlčení

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. (08.03.2004)

Svět jako absurdní noční můra, lidé jako absolutní cizinci, ale rovněž naděje a přetrvávání nejdůležitějších atributů ke sblížení pod tímto odstrašujícím povrchem. Film se dá brát jako velmi upřímné a komplexní ztvárnění Bergmanovy vize světa naplněné symboly, ale i jako intimní drama o selhání komunikace, lásky, pevných pout. I když velmi temný film, přesto má v sobě v závěru katarzní účinek, který nepůsobí křečovitě, Bergman tehdy ještě věřil a doufal, nesnažil se poskytnout nějakou falešnou útěchu, které sám nevěřil. Brzy to už pro něj bude krajně obtížné, díkybohu pouze na nějaký čas. (22.05.2009)

Velmi zvláštní, myšlenkově více než výživný a na první pohled odtažitý film, ve kterém je ale pod povrchem spousta emocí. Stojí na tísnivé, dusné a rozpálené letní atmosféře (napomáhá tomu také výborný zvuk), nebojí se odvážnějších scén, které bych já osobně u Bergmana moc nečekal, ale hlavními opěrnými body jsou herecké výkony obou hlavních představitelek. Na jedné straně stojí Ester, nemocná (fyzicky i duševně), sexuálně frustrovaná (a po podrobnostech sestřina intimního života lačnící) intelektuálka obklopená lahvemi alkoholu a zmítaná záchvaty. A na té druhé Anna, její protiklad, divoká a zneuznaná, mateřského citu víceméně oproštěná, na rozdíl od své sestry však neupoutaná na lůžko, naopak neustále vyrážející za milostnými dobrodružstvími jako by chtěla svoji sestru ještě více uvést do deprese a zničit ji. Jejich vzájemný vztah je velmi komplikovaný, plný závisti, odcizení, nevraživosti, skrývaných citů, tajemné minulosti, strachu, zoufalství, vyčítavých dialogů („Jdi už, dokud ti to svědomí dovolí!“) a lásky stejně jako nenávisti. Mezi nimi se ještě motá Annin syn Johan, který si nemá s kým a vlastně ani jak hrát, tak se jen tak bezcílně potlouká kolem a velmi touží po něžných dotycích své matky, která ho však odstrkuje (jejich vztah celkově není zrovna moc zdravý, už fakt, že potomek vidí svoji rodičku takřka neustále nahou nebo dokonce s jiným chlapem). Přestože sestry spolu s Johanem jako jediní ovládají švédštinu, paradoxně si nerozumí, od komunikace tu jsou hotelový sluha (používá neznámou řeč) a číšník (nemluví vůbec), stejný jazyk tedy není hlavním hrdinům nic moc platný („Je krásné, že si nerozumíme.“). Vůbec celé to místo je zvláštní a v divákovi vyvolává řadu otázek, třeba o jakou zemi jde (podivné město Timoka, noviny psané v neexistujícím jazyce a do toho komedianti z Madridu) či v jaké době se odehrává (válečný stav, ale těžko si děj časově přiřazovat třeba k II. světové válce). Vše postupně spěje k nevyhnutelnému konci a jako určité vysvobození přichází déšť. Celkově silné 4*, ale nutno podotknout, že jde o docela náročný film, který jistě není pro každého. (28.02.2014)

Reziser Yngmar Bergman /Vargtimmen, Hamnstad, Leto s Monikou/ natocil vskutku vyborny film, kde ale vyrazne absentuje dejova linka. Rezisersky talent bergmana spozna diviak hned po prvych zaberoch a hoci sa pre niekoho v strede dostavi nuda, nie je to celkom tak. Skor ako nudu vidim osobne krasne odhalenie vzajómneho neporozumenia, casto az nenavisti a tazivu osamelost - ta je taziva vzdy. Yngryd Thulin bola skvela, zahrala to vskutku obdivuhodne. Vynimocne Bergman neriesi nabozenstvo, skor medziludske vztahy, silnu depresiu a problematiku tazivej samoty. Rezisersky talent je nepopieratelny - a jo Juraj Herz bol uz definitivne pre mna Spalovac svojho talentu 89 % (05.04.2016)

Bergman se tentokrát vyhnul náboženskému motivu. Jeho oblíbená smrt sice zůstala, ale zároveň nastolil téma nové: sexualitu. Převapivě vcelku otevřené scény, nejeden pohled na ženské ňadro. Ale jinak typický Bergman se vším všudy - komorní příběh dvou žen, sester, z nichž jedna je nemocná. Film vrcholí konfliktem právě obou hlavních hrdinek. (23.07.2009)