Loni v Marienbadu

Loni v Marienbadu s sebou přináší velmi rozporuplné reakce. Bez hlubší analýzy dle mě nelze mluvit o jeho přímém rozuzlení, natož pak o pochopení. Což je ovšem jen klamná hra na líné diváky. Alain Resnais a spisovatel Alain Robbe-Grillet se se záměrem obohatit prostředky filmové řeči pustili do cíleného podvracení úlohy vypravěče a budování narativní nespolehlivosti. Jejich dílo se pohybuje na hraně mezi sny, realitou, pravdou a lží, jež lze ovšem jen velmi těžko rozlišit. Konverzační hra paměti a střípkovitých vzpomínek přináší spoustu působivých okamžiků - především ryze výtvarného charakteru. Z formálního hlediska mi Resnaisův film v lecčem připomněl Démanty noci Jana Němce, byť zatímco Němcův film nespotřebuje v podstatě jediné slovo, Loni v Marienbadu je na dialogu (často nesimultánním) postaveno. Nemám nic proti existenciálnímu bloudění a surrealistickým náladám ve filmu, avšak u Loni v Marienbadu se nedostaví nejen náznak pointy, ale ani potřebné emoce, které jsou pro mě v těchto dílech často zásadní. Co ve mně ovšem film vyvolal, a co tvůrcům v žádném případě nemůžu upřít, jsou otázky; ať už ohledně fabule, tak zejména o konstrukci osnovy. Resnais a Robbe-Grillet v mých očích zkoumají subjektivní zrcadlo lidské osobnosti, utvářejí vlastní, snový svět, v němž neexistuje nic chronologického ani logického. Doslova popírají racionální uspořádání a stav věcí. Dalekosáhlé popisy prostředí, citových výlevů a ozdobných detailů, které si hlavní hrdinka již stejně nepamatuje (možná ani pamatovat nemůže?) jako celek záměrně porušují dostatečně silnou strukturu, podle níž by se divák mohl orientovat. Z mého pohledu by Loni v Marienbadu slušela daleko čistší a prostší forma vyprávění – tedy držení se žánru na půdorysu stylové emociální detektivky s napínavou atmosférou, která v magickém prostředí barokního hotelu houstne každou minutou; popř. jako cesta k pronikání do kontur fikčního světa. Podotýkám, že jsem se na tento legendární snímek velmi těšil a plánoval jsem se (ještě před uzavřením kin) vydat na jeho obnovenou premiéru. Cítím tedy trochu zklamání. Film prakticky nedokázal udržet mou pozornost a myšlenkami mě nutil stále odbíhat jinam, nedokázal jsem ani nasát jeho atmosféru, ani si všímat potřebných vodítek. Určitě v budoucnu zkusím Loni v Marienbadu zhlédnout znovu a pokud ve mně zanechá větší dojem, pokusím se ho podrobit delší analýze. Význačné dílo moderní kinematografie to totiž bezpochyby je. 65%. (21.03.2021)

Je to studené jak psí čumák, odtažité a svou neproniknutelností jako stvořené pro věčné hledače skrytých významů, kterým umožňuje zabývat se nekonečným množstvím interpretací. Film má určitě význam pro filmové teoretiky a cinefilní nadšence pro širokou škálu filmových prvků, se kterými režisér pracoval, ať už šlo o choreografické obrazové kompozice, kamerové jízdy nebo vypravěčskou strukturu založenou na opakování a variacích stejných situací. Běžný divák se snímku nejspíš vyhne - a dobře udělá, Resnais mu nemá co nabídnout. Předpokládal jsem, že se s jeho dílem minu, a tušení mě nezklamalo, slovy klasika jsem to ale aspoň zkusil. Nebudu hodnotit hvězdičkami, je to pro mě prostě setkání s mimozemšťany z Aldebaranu. (10.11.2020)

Jednoducho mám rada Resnaisovu hru s pamäťou, jej zavádzaním, čo ovplyvňuje nedôveryhodnosť rozprávača. Viem, je aj veľa iných, ale navyše sa mi páči jeho "vysoká" estetickosť, či ako to nazvať. Na druhej strane, Providence je v smere vrstvenia rozprávačov premakanejšie a Hirošima je Resnais tenkrát poprvé. :). (06.04.2010)

Rozumím divákům, kteří jsou z filmu úplně nadšeni, stejně jako těm naopak zcela rozčarovaným. Překvapuje mne ale, že si snad nikdo z kometujících si nepovšiml blíže herce ve filmu. Netradiční struktura vyprávění mohla nadchnout v roce 1961, jenže záhy tento filmový experiment s vytěsněním příběhu do úzadí a důrazem na formu vystřídaly další experimenty podobného ražení (mj. když se scenárista Alain Robbe-Grillet dostal brzy i k filmové režii) a zpětně tak může Loni v Marienbadu u běžných diváků lehce zapadnout v záplavě dalších artových snímků tohoto typu. Co dle mého názoru zůstává nadčasovou hodnotou, jsou právě herecké výkony hlavní dvojice. Ač Giorgio Albertazzi a Delphine Seyrigová asi nebudou patřit k tomu nejatraktivnějšímu z francouzských a italských múz té doby, jejich projevy působí zcela přirozeně i ladí s atmosférou skrytého příběhu uvnitř honosného hotelu. Dobře napsaný scénář jim poskytuje dostatek prostoru (o něco větší pro Albertazziho, logicky vzhledem k vyprávění z pohledu mužského protagonistu) a společné dialogy skládají postupně dohromady zápletku se vznikajícím vnitřním napětím (sešli se po roce spolu na slíbené schůzce – ale ona si nic nepamatuje...) a vytvářejí kouzlo výjimečnosti i pomíjivosti okamžiku. Dovedu si bez problémů představit MARIENBAD i jako funkční televizní inscenaci či rozhlasovou hru v poetickém / romantickém žánru. Alain Resnais dodal na filmové plátno silně umělecký kabátek, chvílemi fascinující, ale často budící na můj vkus spíše dojem prázdnoty a samoúčelnosti. Trvalo víc než půlhodinu, než se mi nakonec povedlo dostat se filmu pod kůži.... 60% (# Season Challenge Tour 2020: 10. téma – Cahier du cinéma) (02.05.2020)

Marienbad tímto jmenuji nejnudnějším místem filmové historie. Z úcty k neotřelým narativním experimentům a loudavé, prostorově nesvázané kameře hodnotím zlatou střední cestou, ale zároveň s obrovskou výstrahou všem, kteří si film zamilovali pro autentické zprostředkování děje a emocí - tohle není umění pro nás, zaplaťpánbůh... (07.07.2016)