Hosté večeře Páně

Ak je niekto dychtivý po kvalitnej psychologicko-existencionálnej dráme, nech sa páči: Bergmanov "Winter light" je vhodnou voľbou. Je to mnohovýznamový a hlboký film, ktorý pôsobí na dušu a zmysly diváka. Celý čas ste kŕmení krásnym vizuálom (kamera hodná ospevných ód), mystériou, dialógmi, ktoré stoja za to, že si ich človek nechá prejsť hlavou. Reflektujte, preciťujte, rozmýšlajte a inak podobne sa nechajte unášať Bergmanovým filmovým čarom. (04.07.2007)

Konfrontácia nemilosrdnej reality s ešte nemilosrdnejšou sebareflexiou jedného farára, ktorý po smrti svojej manželky stratil vieru v Boha aj v seba. Psychológia, ktorá ide "až pod kožu", melancholická atmoféra, kde jedinou zvukovou kulisou sú občasné zvuky varhan. Scenár, kde skoro každá veta je hodná zamyslenia sa. Kamera a nasvietenie brilantne dotvárajú "beznádejnú" kulisu. O Bergmanovi som zmýšlal ako o preceňovanom režisérovi, ktorého sa konformne patrí pochváliť, skôr na základe jeho všeobecne pozitívnej reputácie. Po vzhliadnutí tohto diela si uvedomujem ako veľmi som sa mýlil... (13.01.2007)

Trilogie o mlčení Boha mi sedí z Bergmanovy tvorby snad nejvíce, jelikož z ní nejvíce sálá skutečný člověk - jeho pochybnosti, vnitřní rozpory, osamocení a jeho vztahu k ostatním lidem oscilujícím mezi hledáním útechy a bolestivým odmítnutím. Jsou to filmy, kde se existence člověka odkrývá až na samotnou dřeň a z jejího odhalení nevychází takřka nic pozitivního. Mlčení Boha je jen znakem oné osamělosti, kterou si nese každý v sobě a nemůže sebe sama přesáhnout, vztáhnout se k něčemu transcendentnímu. Jde tedy o ryze existenciální, pozemskou záležitost, tudíž je třeba přemýšlet o člověku a jeho možnostech a volbách a ne o víře, která od nalézání pravého smyslu odvádí (proto při tomto mlčení se pravá podstata tak zřetelně zjevuje). A ještě v jednom ohledu mám k této trilogii bližší vztah - sálají z ní totiž skutečné emoce, které mají sílu člověka opravdu bolestně zasáhnout. Žádný chlad a odstup. HVP pro mě mají v této trilogii svoji hodnotu v tom, že vlastně všechny její prvky jsou v tomto filmu obsaženy naprosto průzračně, bez zbytečných odboček a šifrování, nýbrž v jasných a úderných dialozích, které filmu výrazně dominují, ale přesto se nedá mluvit o literárnosti (i díky výborným kamerovým kompozicím a fascinujícím hercům). Film je také, v hlavní polovině, doslova vrcholem minimalismu - střety postav v jediném kostele, čtení dopisu jako sáhodlouhé mluvení Marty do kamery - Bergman zde konečně přestává být anachronický a oproštěná forma i tématika tohoto díla zdárně odolávají času. Právě proto je tento snímek jedním z vrcholů velkého tvůrce. (31.03.2010)

Ingmar Bergman byl jednoduše natolik jedinečným režisérem, že i z detailních záběrů na obličeje dokázal udělat hodinu a čtvrt dlouhý film, který má nesmírnou hloubku a který je schopen sdělit tolik, co deset filmů nedokáže. Gunnar Björnstrand je neskutečným hercem a bylo v podstatě jedno, co hrál, protože se do toho vždy nesmírně ponořil. (21.04.2015)

Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje. (28.02.2021)