Vtip

Když jsem ten film kdysi viděla, dlouho jsem se vzpamatovávala. A kamarádka slibovala, že přestane zanedbávat kontroly na gyndě. S odstupem času a přibývajícími roky trochu nechápu, proč se dívat na něco tak bezvýchodného. Nedělám si iluze o tom, že to budu strašit věčně, vím, že pomalé umírání není nic moc, ale dívat se na to ještě ve filmu, to dneska fakt nemusím. Do oblíbených bych si ten film opravdu nedala. (03.10.2011)

Pokud by existovaly takové učebnice, které by naše děcka učily vzorně umírat, scénář Witu by bezesporu obsadil jejich první stránky. Cynický humor mísený s čirým zoufalstvím, do toho soforický klavír s obligátním "How are you doing" na každém kroku (zpropadené britské zvyklosti, eh?) a silný kulturní zážitek i emocionální prožitek jsou zkrátka zaručeny. (01.08.2014)

Tak tenhle film jsem viděla kdysi dávno a dost mnou otřásl - to jsem ještě netušila, že se neúprosně blíží doba, kdy pro mě a mou rodinu tohle téma - vážná choroba, přístup lékařů a veškeré související emoce - bude zoufale osobní. Drama je natočeno skoro jako autobiografický dokument, Emma Thompson zahrála dokonale a pokud máte srdce, budete brečet, budete mít husí kůži a budou vám stát vlasy na hlavě. Název je naprostým paradoxem, tohle je totiž čirá deprese, jakých je jen málo. Velmi drsný, realistický a působivý snímek, nevím, jestli bych jej byla schopná absolvovat znovu, po těch neskutečně bolestivých zkušenostech s umíráním nejbližšího člověka... 100% (08.06.2009)

Už takmer rok som žiadnemu premiérovo videnému filmu nedal plný počet hviezdičiek. K Nicholsovmu Vtipu som pristupoval s rešpektom, pretože filmy o umieraní sú divácky i ľudsky náročné. Sú akýmsi opozitom k romantickým filmom a divák by mal byť na ne pripravený. Tiež som párkrát sledovanie odložil. Obvykle idem hneď po záverečných titulkoch pridať hodnotenie a písať komentár. Tentoraz som mal pomerne dlhý emočný "dojazd". Vtip považujem za výnimočný film s famóznym výkonom Emmy Thompson. Nevyvolal u mňa žiadnu depresiu, o plači ani nehovoriac, čo považujem za znak toho, že tvorcovia pre zvýšenie účinku nepotrebovali z divákov vytláčať slzy. Zvolili formu akéhosi hraného dokumentu, ktorý vyvoláva potrebu rozmýšľať o živote a smrti a aj o tom najhoršom, o umieraní. (21.10.2016)

Na hlubinné rovině se strachu ze smrti dotýkají takřka všechny filmy. K její přímé tematizaci jsou masově využívána zejména melodramata o umírajících lidech. Adaptace divadelní hry Margaret Edsonové zaškatulkování mezi melodramata vzdoruje podobně, jako Vivian odmítá přijmout roli pasivní oběti rakoviny vaječníků. Pod maskou dojemného i mrazivě vtipného příběhu boje jedné ženy se skrývá filmová esej, důvtipná polemika s tím, jak je v umění zobrazována smrt. Výchozím bodem úvahy nad zobrazováním nezobrazitelného a pojmenováváním nepojmenovatelného je pro Vivian báseň Johna Donnea, které zasvětila většinu své vědecké kariéry, čímž dochází k elegantnímu prolnutí osobní a profesní roviny hrdinčina života. Číst si o smrti libovolně výstižnou báseň ale není totéž jako umírat. Vtip si tento rozpor, který coby film o smrti sám zpřítomňuje, dobře uvědomuje a průběžně nás na něj upozorňuje porušováním melodramatických konvencí nebo prostřednictvím Vivianina komentáře pronášeného do kamery. Oproti klasickému melodramatu zde chybí pozůstalý, s nímž bychom mohli soucítit a brečet poté, co hlavní hrdinka zemře. Dvě sympatické vedlejší postavy, zdravotní sestra a Vivianina bývalá profesorka, slouží primárně k rozvedení některých tezí týkajících se smrti a umírání (regrese do dětství při lízání zmrzliny nebo čtení dětské knížky). Navzdory sebeironickému porušování čtvrté zdi není Vtip chladně intelektuální. Jen za vydatného přispění vynikající Emmy Thompson dokazuje, že dojemný film lze natočit i bez toho, abyste s divákem citově manipulovali. Nichols s Thompsonovou nás naopak berou za rovnocenné partnery v diskuzi o tématu, které se týká každého z nás. 85% (29.03.2021)