Past

Pan Polesný by po druhé světové válce zřejmě udělal skvělou kariéru jako tvůrce budovatelských filmů. Schematičnost, popisnost, absence autorského rukopisu, správně uchopená politicky uvědomnělá témata... To vše i v tomto filmu tradičně doplněno návodnou hudbou a podivným castingem herců ve vedlejších rolích (kteří jsou tentokrát verbováni zřejmě i z ochotnických kruhů). Přitom i tady - stejně jako třeba u Polesného Monstra - platí, že námět je fascinující a dal by se pojmout mnoha zajímavými způsoby. Ani o velkorysý rozpočet zjevně nebyla nouze. Jenom to zase dopadlo blbě. P. S. Autorovy rutinérské opusy dávají vzpomenout i normalizačním dílům Evžena Sokolovského - včetně legendárního seriálu Gottwald. Onoho seriálu, kdy si syn Jiřiny Štěpničkové vystřihnul hlavní roli - týž syn, který je ve filmu Past neproblematicky vykreslován jako oběť komunistického režimu. Takové životní paradoxy ovšem v barvotiskových Polesného dílech samozřejmě nemají místo. (16.02.2020)

Herečka v pasti. Jiřina Štěpničková. Jméno, které dodnes vzbuzuje silné emoce. Tragický osud jedné z nejzářivějších hvězd českého divadla a filmu logicky přitahuje nejen publicisty a badatele, ale i novodobé filmaře. Jak by ne. Ovšem směr, jakým se vydal tým pod vedením režiséra Viktora Polesného příliš nepřekvapí. Možná je to tím, že sedět na dvou židlích (scénář a režie) se nevyplácí, snad je na vině i sporý podklad (Šárka Horáková-Maixnerová)... Buď jak buď, to, co nám tvůrci předložili, až nepochopitelně připomíná zpotvořenou Bohému, seriál, který před časem vzbudil negativní ohlasy napříč společenským spektrem a který se prostřednictvím nejrůznějších mystifikací (rozuměj uměleckých licencí) pokoušel zpřítomnit těžké protektorátní a poválečné časy. Ve filmu o Štěpničkové zaráží především jeho nekonzistentnost – jednotlivé záběry na sebe nenavazují, jsou volným sledem předem předvídaných schémat (útěk, výslechy, soud, vězení, návrat); nevzbuzují tedy téměř žádné pocity, dokonce ani tam, kde si o to příběh vysloveně říká (např. pobyt Štěpničkové ve vězení). Postavy jsou nahodilé, neživotné, mnohé (ty záporné) šustí papírem... V mizerném scénáři se bohužel vytrácí i jinak dobře uchopená role Zuzany Stivínové, která by za jiných okolností byla opravdu vynikající Štěpničkovou. Celkový dojem: zklamání. Horší byla snad už jen Renčova Baarová... a ano, zmiňovaná Bohéma. Tak snad příště bude (opravdu) líp. (16.02.2020)

Viktor Polesný se pokusil režijně excelovat, což mu až tak nevyšlo. K ruce měl zajímavou Zuzanu Stivínovou, která sice zrovna není žádná překrásná tvářička a skutečné Jiřině Štěpničkové je podobná jen při značné představivosti, ovšem za roli umí vzít a je schopná se do ní patřičně přesvědčivě položit, ale mohla se třeba přetrhnout, plochý scénář nedával šanci na mimořádně životopisný zážitek. Celé se to má v podstatě tak, že komunisté padesátých let minulého století, jsou zde vyobrazeni coby abnormálně fanatické rudé zlo a nebohá prvorepubliková herečka do jejich uvědomělého konceptu ani trochu nezapadá, tudíž je značně persekuována, odsouzena po pokusu o emigraci na 15 let politického žaláře, její čtyřleté dítě putuje do převýchovy, následně je po polovině trestu amnestována a život jde dál. Nejmrazivější scénou pro mě zůstává setkání po letech se slizkým vrchním estébáckým vyšetřovatelem v podání Igora Orozoviče, který ji předal zmanipulovanému a vykonstruovanému soudnímu procesu, jemuž v taláru vládne brilantně fanatická prokurátorka Kristýna Frejová, a který je v té době už jen pouhým taxikářem, ač byl v době nástupu herečky do výkonu trestu povýšen. Nejasné přitom zůstává, co třeba vedlo k jeho degradaci, a větší souvislosti chybí i napříč spektru vyprávění. Určitě i herecký soubor armádního divadla, v němž Štěpničková svého času působila, by mohl působit méně fiktivně, ovšem dmoucí se poprsí Lenky Zahradnické už byla tvrdá realita. Nejvrcholnějším aspektem je výpravná stránka filmu, která klidně může konkurovat evropským filmům určeným pro kina. V této oblasti je realizace mistrná. A celkové technické známky uděluji poměrně vysoké. Od Polesného jsem čekal jeho režijní standard, což se dostavilo, načež oživit příběh svého času hvězdné herečky, respektive určitý složitý úsek její životní dráhy, nebyl nápad k zahození. Vesměs důstojně natočeno. 7/10 (17.02.2020)

Silný film o kousku naší historie, na kterou nemůžeme být hrdí. Vykonstruované procesy, špiclové, udavači, šíření nedůvěry a strachu. Je dobré připomínat si, jací byli komunisté. Obzvláště proto, že stále řídí tuto zemi. Trocha optimismu na konci mi malinko zvedla náladu, jinak je film hutný a depresivní. Určitě ještě silněji příběh působí na rodiče malých dětí. (16.02.2020)

Tohle měl být buď velkoryseji pojatý kinofilm, anebo minimálně dvoudílná televizní adaptace s větším prostorem pro vedlejší linky, které tady přišly tak trochu vniveč. Přesto film svůj účel splnil. Dobová atmosféra možná nepatří k těm nejlepším, ale hnusnou dobu se podařilo vystihnout i tak dostatečně věrně. Někdo tady psal, že z filmu čiší snaha natočit za každou cenu něco komunistického a uznávám, že to tak může působit, ale na druhou stranu si říkám, co by sem musel režisér vpašovat, aby chování těch sviní alespoň trochu ospravedlnil. A nic mě nenapadá. Takže ani v tomto ohledu nemám problém. Byli to parchanti a tak jsou tady po zásluze vykresleni. Co se herců týče, tak Zuzana Stivínová byla skvělá a i když typologicky Jiřině Štěpničkové vůbec neodpovídá, těžko by se hledal někdo lepší. No a její filmový syn v podání Adama Vojtka zahrál na svůj věk neskutečně, ale hanba ti Polesný, jestli jsi toho chudáka kluka opravdu rozbrečel. 75% (17.02.2020)