Dycky Sunderland

zajímavá sonda do fungování kdysi slavného klubu,který se ovšem nyní potácí ode zdi ke zdi.Kde kdo by čekal další sportovní happy end story o slavném návratu mezi elitu a místo toho je tu jen zmar a deprese vlastně úplně všech.Hráčů,funkcionářů,zaměstnanců kĺubu a v neposlední řadě i extémně loajálních fanoušků,kteří nemají nic jiného než svůj klub a fotbal.Moc hezky se tu ukazuje ta odvrácená strana fotbalu...80% (28.11.2019)

Mám závidět někomu, kdo v životě má jen pivo, fotbal a škaredou ženu? Bez starostí, bez myšlenek na to, co se děje ve světě a týdenní náladu mu určuje výsledek minulého víkendu. Jsem rozpolcený a přiznávám, že tohle nadšení nechápu a v zásadě těmto idiotům jejich bezstarostnost závidím.... Takže odpad těmto lidem, ne tomuto dokumentu. Nejlepší byl ten frajer, co byl 22 let na každém venkovním zápase - SO WHAT? (13.06.2020)

Ne, není to taková pecka, jakou z toho všichni dělají a to především proto, že tu chybí spousta věcí ze zákulisí. Divák tak nezískává ucelený obraz. Na druhou stranu to bych filmařům tolik nevyčítal, protože jejich přístup byl téměř jistě omezený a ani všichni aktéři z řad hráčů a managementu na kameru neřekli všechno na plnou hubu. Nicméně tyto nedostatky vyvažuje fakt, že seriál je natočený s láskou k fotbalu a hlavně s láskou ke klubu. Díky tomu seriál dokáže vtáhnout a každý, kdo má mozek vymalovaný v klubových barvách, se tu dokáže se sunderlandskými fanoušky identifikovat a prožívat jejich slasti a hlavně, bohužel, strasti. Když se jedna z fanynek se slzami na krajíčku ptá "Proč nikdy neslavíme my? Proč to nikdy nejsme my?" bylo mi do breku spolu s ní.  Co mi ale přijde úžasné je skutečnost, že i když klub ve dvou sezonách dvakrát sestoupil a místo trápení Chelsea a United nestačí ani na Fleetwood, tak na něj chodí přes 30 000 lidí, kteří jsou věrní až za hrob a jejich podpora nepolevuje. Co by za to dala naše prvoligová mužstva. No nic. Jdu si objednat šálu a dres Sunderlandu. 90% (20.08.2021)

I když já jsem spíš United 'Till I Die, je nakonec úplně jedno, jakému fotbalovému klubu fandíte, ať už Manchesteru United, Sunderlandu, Spartě nebo Dolním Měcholupům, abyste se v tomto, pro lidi "z venčí" bláznivým, světě poznali. Sunderland 'Till I Die (distributore, za ten českej název bys zasloužil proplesknout) nakonec bavil ještě o dost víc než nedávno viděný dokument o Manchesteru City. I tím, že je to prostě shit club, a s takovými většinou sympatizujete víc, pač se v těch životním strastech zkrátka vidíte. A že má těch strastí Sunderland AFC na svých bedrech víc než dost, až mi tu bylo těch lidí, brečících jak spadli z Premier League do druhý ligy, fakt líto, vzhledem k tomu, kde se Mackems nachází dnes (třetí liga). (04.04.2020)

Jako fotbalový fanatik (a zejména toho britského od Premier League až po League Two) jsem přesně na něco takového čekal. I když jsem fanoušek Cottagers a Manchesteru, příběh pádu tradičního fotbalového týmu mě chytl, stejně jako asi musí i ostatní fanoušky dalších týmů, kteří mají prostě rádi fotbal. Už bylo natočeno mnoho sportovních filmů a dokumentů o velkých sportovních vítězstvích, jako poslední mě napadá Totální sezona v podání Slavie. Tady se ale jedná o pořádnou fotbalovou depku, která si na nic nehraje a ukazuje ty pravé fanoušky, kteří svůj milovaný klub nikdy neopustí. Člověku je až líto, že některá přední místa v Premier League zaujímají umělé kluby bez fanoušků (Manchester City), zatímco tradiční celky s normálním vedením a poctivým přístupem paběrkují mezi nižšími ligami. Je to smutné, o to více ale intenzivní a hezké, protože věřím, že se z toho Sunderland dostane - právě v tom je Anglie specifická, že týmy běžně pendlují z Premier League rovnou do League One a pak se dokáží hned vrátit zpět. Své by o tom již mohlo povědět mnoho týmů, teď mne napadají Southampton, Sheffield United, Bournemouth, Huddersfield nebo jako poslední Wolverhampton. Klidně se tedy může stát, že se Sunderland znovu vytáhne a za nějaké tři čtyři roky se v klidu může vyhřívat v horní polovině Premier League, jak tomu je v právě v případě Wolves. Obdivuji celý klub, že to s natáčením nevzdal ani ve chvílích, kdy jim dost teklo do bot, ono se totiž lépe točí to vše okolo, když se vám daří. Ale takhle zaznamenávat vaše neúspěchy a trápení, to je věc druhá - to se člověk potom ani nediví, že fanoušci na jednom zápase v po prohře 3-0 v poločase rozbili kameru. Výborný zážitek, který mi nahradil aktuální absenci fotbalu na celém světě, jednotlivé zápasy jsou dokonale a napínavě sestříhané. Jen škoda, že v první sérii bylo v Championship vypuštěno pár zápasů, jako např. ten předposlední s Fulhamem, jako Cottager bych se rád podíval na Craven Cottage i v tomto dokumentu. Šťastnou ruku měli také producenti, vybrali si tým, co zažíval velmi turbulentní časy a některé zápasy byly opravdu velkým dramatem, co by jen tak nikdo nevymyslel. Sám si pamatuji neuvěřitelné chvíle, jako když přišel Chris Coleman z úspěšné reprezantace Walesu na lavičku jako spasitel, ale všem bylo jasné, že si tím zničí kariéru, nebo příchod Willa Grigga, který je na ostrovech prostě legendou - jen bylo škoda, že to nebylo těch "28 this season" jak tenkrát ve Wiganu. Zejména v Championship měl Sunderland velmi dobrý tým, že bylo až neuvěřitelné, jak moc se jim nedařilo - vždyť tam hráli bývalí Fergusonovi svěřenci v Manchesteru O'Shea, Gibson, ale třeba i velmi známá jména jako Rodwell, Steele či Vaughan. (24.04.2020)