Žízeň po životě

Scénář je úžasně a pečlivě napsanej (skoro všechny věty mají největší možný smysl a význam a žádná není přebytečná, což je jev co se hodně málo vidí). Práce stojící za tímhle filmem ve formě background checku sběru informací a následné prezentace je vydatná a podmanivá jako van Goghovy obrazy. Film úžasně splnil, co měl. (23.10.2012)

Vychutnání filmu bylo umocněno mojí nedávnou četbou - Vincent van Gogh - Deník v dopisechu od Jana Hulskera. Spojením těchto dvou děl jsem si plně uvědomila, nebo spíše představila, co byl Van Gogh za člověka a lépe pochopila jeho duševní rozpoložení, které nebylo jednoduché. Zmítal se mezi nepochopením otcem, který jej považoval po celý jeho život za zahaleče a nikdy jím nebyl nepochopen, nenaplněné a bouřlivé vztahy se ženami , postoj k bohu a náboženství. Divoká povaha, která touží být nespoutaná a přesto je spoutávána předsudky doby a jeho rodiny. To vše nemohl vyvážit silný a vzácný vztah s bratrem Theem, kterému psal ony zmíněné dopisy, odhalují jeho podstatu myšlení a čistou duši. Pro mne skvělý film po všech stránkách. (22.03.2015)

Během sledování snímku jsem si nesčetněkrát položil otázku, co může být větším zážitkem než sledovat dva velikány filmového plátna (v případě druhého již (i) nebe) – živelné(ho) K. Douglase resp. A. Quinna v jednom snímku pohromadě. A přitom odpověď je zcela jednoduchá. Sledovat je coby malíře V. van Gogha resp. P. Gauguina. Dlouho dozadu mi neudělalo nic takovou radost (snad pouze dnešní oběd :-), jako tahle „oživlá (rozpohybovaná) obrazová minulost v přímém přenosu“. Člověk si skutečně zřejmě musí šáhnout na úplné dno, aby ze sebe následně vymáčknul to nejlepší. Otázkou zůstává, co je samé dno, stejně jako je otázkou, zda to následně někdo (d)ocení. Jak už to tak většinou bývá, až čas ukáže...... Nikoliv „rozumových, ale srdcových (pocitových)“ 5*. Tím ovšem neříkám, že by samotná filmová kvalita absentovala, ba právě naopak. Je téměř neuvěřitelné, jakým způsobem se režisérskému tandemu V. Minnelli-G. Cukor (pravda, s výrazným otiskem a (ná)pomocí K. Douglase) podařilo zachytit ten (umělcův) vnitřní boj, který (sám se sebou a svým okolím), musel den co den svádět. Ostatně právě tato skutečnost (společně s exteriéry) je hlavní devizou a lákadlem tohoto pozoruhodného (životopisného) snímku. M. Rózsa je potom už pouze tou pověstnou třešínkou na dortu. p.s. „jednoho dne najdete způsob vyjádření a tím bude opodstatněna vaše existence“. Společně se samotným názvem snímku (resp. předlohou I. Stonea) snad nejvíce tato (učitelova) Gauguinova slova vystihují samotnou podstatu (van Goghova) bytí. (23.10.2012)

Tento film představuje jediněčně nadaného člověka, kterému ale nikdo nerozuměl a který byl drcen a sžírán vnitřními démony, jež ho ovládli tak urputně, že ho nakonec dohnali až k autoamputaci ucha a posléze k dosti bolestivé sebevraždě. Sledovat Kirka Douglase jako Vincenta van Gogha je opravdu fascinujícím zážitkem. (01.02.2007)

Snímek, nad kterým čas nemá žádnou moc. Výmluvná výpověď o osudu jednoho z nejvýraznějších představitelů výtvarného umění ... a především o jeho až chorobné posedlosti - o skryté našeptavačce, která sice může ruku v ruce s přirozeným talentem napomáhat ke vzniku těch nejcennějších uměleckých děl, ale bez záruky osobního úspěchu a následné oslnivé kariéry ... o zajištění bohatství či alespoň nějakých skromnějších finančních prostředků raději ani nemluvím. Zato dokáže zcela spolehlivě proměnit život v očistec, neboť je to věrná, ale nadmíru žárlivá společnice, která své oběti chce mít jenom pro sebe. Tak nevím, jestli byste o ni stáli ... kdybyste ovšem měli na výběr - posmrtná sláva je sice hezká věc, ale moc si jí neužijete. P.S.: Obrazy Vincenta van Gogha sice nejsou zrovna můj sálek kávy, ale to s hodnocením nemá co dělat ... 4,5* (23.10.2012)