Vesničko má středisková

Veľmi si vážim Jiřího Menzela. Považujem ho za geniálneho režiséra. Je to vzácny, kreatívny umelec, ktorý neodmysliteľne patrí ku absolutnej špičke českej kinematografie. Počas svojej dlhoročnej kariery natočil mnoho perfektných filmov. Za svoju prácu získal prestižné ocenenia po celom svete. I ja ku tomuto pánovi prechovávam hlboký rešpekt. A viete ktorý jeho snímok sa mi páči najviac? No, ano, je to "Vesničko má středisková". Je to tak prosto ľudsky ľudové, až je to dokonalé. ***** (25.11.2012)

Pro mě určitě nejlepší československá komedie, která vystihuje život na vesnici v 80.letech 20.století. Když jsem se byl podívat v Křečovicích, kde se film natáčel,tak jsem tu vesnici prošel asi za půl hodiny. Většinu míst jsem poznal /kostel,náves,družstvo,škola,hospoda/ některé jsou opravené a mají nový vzhled a kvúli některým jsem musel zajet až do okolí Neveklova /Panský rybník,kde se natáčely scény s potápěním Turka a kde se natáčely scény z českého seriálu Návštěvníci/. Za mě 100% (02.11.2020)

Klasická česká (tragi)komedie vyrůstající z kořenů stereotypní československé vesnice. Setkání Svěrákova rukopisu a Menzelovi poetiky snad nemohlo dopadnout lépe. Navíc za doprovodu příjemného hereckého ansámblu, kterému dominuje cynický Hrušínský a momentálně zaostalý Bán. Jak se sluší a patří, řada kultovních hlášek a situací. Vždy si pustím radši než stokrát omílané Dědictví nebo Slunce, seno sérii. (08.07.2005)

Další z komedií, která patří mezi ty natočené v době, kdy bylo počasí řízeno mocným ÚV KSČ, a na které se rád podívám i dnes. Zdeněk Svěrák mě sice často štve svými politickými názory, ale jeho scénáře jsou podle mého názoru přímo geniální a u Vesničky se to jen potvrdilo. U filmu se může pobavit snad každý, jednodušší divák se hodně nasměje, ten bystřejší se kromě toho má i nad čím zamyslet, a hlavně je snímek, jak je to pro Zdeňka Svěráka typické, tak nějak lidský a laskavý. O tom kolik hlášek z něj mě provází životem ani nemluvě. (09.07.2019)

Na obci Křečovice, která je [ehm ehm, upravuje si kravatu] jednou z ústředních postav Vesničko, má středisková, lze ideálně zkoumat trauma české vesnice, jako obětního beránka iluzí a ambic čtyř období - ladovského, normalizačního, porevolučního kapitalismu a popkultuního pozdního kapitalismu. Křečovice si jako prostředí pro film vybral Menzel z důvodu jejich zachovalosti navzdory kolektivizační transformaci, kdy si ves zachovávala všechny ty vizální archetypy předválečné 'ladovské' obce s kostelem na kopci, stromovými alejemi a přívětivým světlem z oken skromných domků. V těchto kulisách natočil příběh o stmelené, zdánlivě až samosprávné komunitě, kdy se nejvíce postav schází mezi zdmi JZD či v betonové sokolovně. Samotné Křečovice po revoluci přežily bezpečně veškeré snahy o transormaci v devadesátkové éře hurá kapitalismu, což nejvíce symbolizuje vyklizená diskotéka U kohouta, která zde byla na místě právě oné bývalé sokolovny. V současné době se vedení města rozhodlo přilákat turisty mimo jiné tím, že znovu vztyčilo ikonickou železnou bránu s rudou hvězdou u vjezdu do místního zemědělského družstva a spíchlo dohromady expozici o natáčení filmu. Tahle ironie mě napadla právě při posledním sledováním tohohle filmu a zkoumáním jeho všeobecné obliby napříč režimy s vědomím toho, že na obou stranách politického spektra zněly tehdy a dnes hlasy o tom, že film je buď příliš kritický nebo naopak příliš benevolentní vůči tehdejší době a postavám. Kdo je s ním ale spokojený, je obecně střední třída, protože jeho výjevy a představy o komunitě postavené na sdílení klobás a piv ze sedmýho schodu, jsou jí vlastní napříč režimy, protože vyprávějí o slastném životě v nějaké malé izolované zahrádce, za jejíž hranicemi je to už stejně nějaký divný a nepravý. Na oblibě Vesničko, má středisková se pak dá studovat na jakých obrazech je postavená iluze české malebnosti a spokojené izolovanosti navzdory dějinám a zbytku světa (viz mimoděčné zmínky v televizi o katastrofě na belgickém fotbalovém utkání, na které kouká v hospodě jenom opožděný Rákosník), což vytváří nepohodlnou konstantu mezi normalizačním a současným individualizačním uvažováním. Přičemž se nad to sám nevyvyšuji, protože jsem si plně vědom, nakolik je ve mně obojí vepsáno a proto poetice spáleného listí, smradu letních rybníků a vesnických zábav nedokážu uniknout a objektivně nepodlehnout. Protože když po pohřbu popíjejí na hřbitovní zdi řidič náklaďáku, doktor a hrobník pivo k čerstvě vyuzeným klobásám a říkají si, jak je na tom světě krásně, musíte uznat jak do vás ta slastná pasivita nakrásně vstupuje. (18.08.2023)