Ema
Ema
Ema
Režie:
Pablo LarraínKamera:
Sergio ArmstrongHudba:
Nicolas JaarHrají:
Mariana Di Girolamo, Gael García Bernal, Santiago Cabrera, Mariana Loyola, Catalina Saavedra, Paula Luchsinger, Giannina Fruttero, Paola GianniniObsahy(1)
Co je silnější, láska k dítěti, nebo k partnerovi? Co když je člověk přinucen se nad povahou lásky pozastavit? Ema bere otěže života pevně do svých rukou a je odhodlána bít se za to, po čem její srdce touží. Nebezpečně smyslný, vzdorně emancipovaný i poutavě taneční je v pořadí osmý snímek chilského režiséra Pabla Larraína, který tepe v rytmu provokativního reggaetonu. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (2)
Recenze (18)
Nejaká Ema s najdrbnutejším účesom na svete sa vyspala s polkou Chile, celý čas tam predvádzala podivné tančeky v škaredých gatiach (čo ma totálne iritovalo). Trepú tam s manželom celý čas niečo o Polovi - chlapcovi, ktorého si adoptovali, potom sa ho vzdali, a chcú ho naspäť. A jej najväčším hobby je okrem divných tančekov chodenie po večeroch s plameňometom po meste a zapaľovať menšie objekty. Tej by som nedala ani škrečka, nie že ešte dieťa do výchovy. Z Čile mám zatiaľ rada iba červené víno, lebo vraj tam majú železitú pôdu. ()
Chápu, že tento film nebude pro každého, protože dějově je téměř na nule a spíš tak jako sonduje život svobodomyslných lidí, kteří zastávají motto Carpe diem a je jim jedno pokud svými činy někoho zraní. Hodně to zavání dnešní modernistickým LGBT přesvědčením a v podstatě se tady ničemu meze nekladou a zdejší postavy žijí absolutně bez předsudků. Ač se tomu sama divím, Ema mi sedla velice dobře a Larraín se mi trefil náladou a atmosférou přímo do noty a potěšilo mě i taneční a hudební pojetí filmu, který ve mně trochu občas evokoval nedávný Climax. Pro konzervativní diváky asi nevhodný film, protože morální hodnoty se tu opravdu zastání nedočkají. Pro mě ale asi druhý nejlepší zážitek z (TADY VARY) . ()
Zvláštní, zvláštní generace. Umění prosáklé do běžného života, partnerské hovory jako komorní inscenace plné teatrálních deklamací. Hlavní hrdinka je destruktivní síla pálící společenské konstrukty, kterým se ještě před chvílí chtěla podřídit tak moc, že si i neúspěšně hrála na rodinu. Z rozporu mezi svobodou a nezakořeněním její generace a touhou po čemsi pevnějším, co generace před ní zdánlivě mají, proudí její motivace bojovat za nové normy. Po většinu času jsem Emu a její konání nechápal, a to i přesto, že jejím motivacím vnitřně rozumím. O to větší rána pro diváka je, když její destruktivní činnost nakonec přinese konstruktivní mezigenerační řešení, ve kterém jsou všichni šťastní ― alespoň pro teď. Padouch nebo hrdina... Energický de-generační manifest v rytmu elektrizujícího soundtracku s perfektním vizuálem, který si mě nakonec celkem slušně ošlehl. ()
Trauma v netradičním pojetí. Od Larraína jsem ještě nic neviděl, ale jeho Ema je slušná šleha, která rezignovala na tradiční dějové zápletky a postupně spíše zpětně odkrývá, co se dělo a proč, co zasahuje do přítomnosti... Ema to vše bere, jak se to před ní objeví, a pak se poddává rytmu věcí a tanci a říká to, co zrovna cítí v daný moment a jedná, jak zrovna chce, film končící tak idealisticky, že si to stěží dokážu představit, po všech těch volbách a scénách. Zároveň celou dobu Ema nezapadá do škatulek, jak je řečeno i ve filmu, "nechci sex, ale emoce", nechce víc, než skutečnou intimitu... Tohle je tak příznačně doporučeno (An). (...) Někdy to, že někoho milujete vlastně tolik neznamená, vaše závazky. Vztahy jsou komplikovanější, než to, že někdo někoho miluje, nebo, že mu to podepíše... a často lidi vzájemně sobě sami za to nestojí, někdy si za to nestojí i když jsou ve vztahu a někdy si za to nestojí, protože jim nestojí. Je to vtipný, ale jakkoliv se na to podívám, vždycky dokážu najít mrdu chyb a důvodů ke konci na jakýmkoliv vztahu... a tak si říkám, co vlastně nakonec lidi může držet dohromady? Teď si říkám, že lži a nebo třeba dítě... ale určitě ne nějaké svatá loajalita... ta je jen známkou přítomnosti strachu. Strachu ze skutečnosti, z reality. Schovej se do díry, pokud chceš, ale netvař se pak, že je to cokoliv jiného, než strach z pravdy. Emoce tu jdou pod povrchem v pomalu plynoucím jihoamerickém stylu a ve fajnových tanečních sekvencích, stejně jako plíživě podmanivé vizuální sex scény. Ne film pro každého, ale má slušnej ponor. Dostávat věci za použití svého sexy ženství je pro některé nutnost, pro některé rozmar, Ema tohle příliš neřeší a vyspí se tu prakticky s každým a snadno si to i odůvodní, aby si v závěru dala dlabanec a řekla všem "Robím si čo chcem, hej.". Pár let zpátky jsem viděl podobný snímek, o tanečníkovi z Mexika, 'Ya no estoy aqui' (I’m No Longer Here), kde měl týpek nejšílenější sestřih, co jsem kdy ve filmu viděl. Ema: 7/10. Not bad. ()
Mám ráda filmy, jejichž důležitou součástí je hudba, takže tohle krapet ulítlé drama v rytmu reggaetonu mě prostě nemohlo nechat chladnou. Hlavní hrdinka mi sice svým chováním k srdci nějak extra nepřirostla, byla však přinejmenším stejně divoká jako hudební žánr, který vyznávala, a tak jsem se jejím prostřednictvím ochotně nechala unášet na vlnách tance a svobodomyslného životního stylu. Kromě Emy, kterou více než přesvědčivě ztělesnila nadějná Mariana Di Girolamo, mě herecky velmi zaujal Gael García Bernal. Asi zatím nejvíc od jeho parádního debutu v Amores perros. Když k tomu všemu připočtu téměř dokonalé vizuální zpracování příběhu společně s dost překvapivým rozuzlením, tak je jasné, že nebudu snímek hanět, ale jen a jen chválit. Po dlouhé době jsem vyrazila do kina a musím podotknout, že to stálo za to. Emě totiž stříbrné plátno opravdu sluší. Viděno v rámci unikátní přehlídky Tady Vary v DK Střelnice Rumburk. (80%) ()
Reklama