Bolest a sláva

Almodóvar takový, jakého ho miluju. Tentokrát s odvážnou pozvánkou do jeho vlastního nitra. Extravagantní barevnost je již tradičně dominantním elementem a skutečnou pastvou pro oči. Pozvolné tempo jeho životního bilancování nechává dostatečný prostor pestré paletě emocí a hvězdné duo Banderas & Cruz dokazuje, proč patří mezi hereckou elitu. Co dodat, pro mě je to ve své upřímné jednoduchosti a s dokonalou estetickou scénografií naprosto strhující film. (19.11.2019)

Bolest a sláva je velmi specifický film. A má i své specifické postavy. Pedro Almodóvar se po komedii Rozkoš v oblacích a melodramatické Juliette vrátil k podstatě; lásce k filmu a vlastním zážitkům. Zatímco dříve však oslňoval bizarní výstředností, Bolest a sláva je film spíše komorní, tichý a rafinovaný. Každý autor někdy zažil krizi, jež zásadně rozhodovala o jeho dalším tvůrčím životě. Fellini svou krizi přetavil v klasiku subjektivního filmu 8 1/2, Almodóvar byl k divákům o něco vstřícnější. Antonio Banderas (režisér Salvator Mallo) podává jeden ze svých nejlepších výkonů. Stejně tak úchvatná Penélope Cruz v roli hrdinovy maminky. Almodóvar střídavě přestřihává ze současnosti zahalené v oparu deprese a nejistoty režiséra ve středním věku do harmonického světa dětské nevinnosti, kdy malý Salvator s maminkou cestuje v parném dni do nového bydliště s jedinou otázkou, zda ve vesnici, kde už na ně netrpělivě čeká otec, bude kino. Alcainova kamera je krásná, film doslova hýří barvami, Iglesiasova hudba spotřebuje přesně tolik tónů, kolik je třeba. Je to nesmírně křehký, ale také nesmírně úderný film, který dojme nejen milovníky kinematografie. Závěr pak stvrzuje velikost Pedra Almodóvara jako velkého vypravěče, který rozhodně ještě neřekl vše. (26.05.2019)

Na jednej strane sklamanie, na druhej mierne uspokojenie. Sklamanie, pretože z filmu je cítiť unavenosť P. Almodóvara a trochu tak jeho bezradnosť s postavami (chýba mi širší interval emocionálnej škály). Spokojnosť preto, lebo pán režisér s týmto filmom sa čiastočne vrátil ku koreňom. Po dlhšom čase zaujímavá rola pre A. Banderasa, ktorý sa postavy Salvatora chytil dobre. Nepodal zlý výkon, ale z nominácie na Oscara mám zmiešané pocity. Najlepšou a najsympatickejšou postavou je Salvatorova matka (skvelá P. Cruz (maldá) a J. Serrano (v pokročilom veku)). Najlepšou scénou zase one-man divadelné predstavenie. V závere postrácam silnejšiu a dojímavejšiu scénu. Slogan „na živote sú najkrajšie filmy“ nie je dostatočne silný. Osobné hodnotenie: 70% (***) (20.05.2020)

„O nocích, kdy souběžně mívám různé bolesti, věřím v Boha a modlím se k němu. Když cítím jen jednu bolest, jsem ateista.“ Aneb když se vám vybaví vzpomínky, které zažehnou novou jiskru…Od Almodóvara jsem už nějakou tu chvíli nic neviděl, tak jsem byl zvědavý, jak na mě nejnovějším počinem zapůsobí. A zřejmě má očekávání byla příliš vysoko. S tím, že se určitá témata v jeho filmech opakují (a tento není výjimkou) problém nemám, takový Woody Allen to tak má také. Ale chybělo mi víc šťávy, emocí či třeba „divnosti“, tedy věcí, kterých mi režisér nabídl dost v jiných svých snímcích. Taková Cruz má až trestuhodně málo prostoru, takže to musí všechno táhnout Banderas, s jehož postavou jsem ovšem trochu zápolil (chvílemi se mi do něj dařilo vcítit, místy mně naopak byl dost vzdálený). Ale zásadní problém s filmem mám ten, že zatímco výjevy z minulosti mě bavily, u těch současných můj zájem spíš opadal (krom rozhovorů s matkou, kterých bych snesl i víc). Hudba či kamera film zvedají na lepší průměr, výš ale nejdu. (29.12.2019)

Bolest a sláva je především o usmíření se s vlastním životem. Pedro Almodóvar ve stáří, tak jako mnoho jiných filmových a nefilmových tvůrců, bilancuje zkušenosti a porovnává pocity. Zůstává pravověrný vlastní vyzkoušené stylizaci, unaveně se rozhlíží po poezii, s omezenějším tělesným pohybem načrtává kontury identifikace formujících okamžiků života. Hledá se odpuštění, nabízí se usmíření, pokouší se uchopit mihotavé pocity niterného štěstí. Mluví se o tvůrčí a životní krizi, ale právě tato úzkost je katalyzátorem soustředění při hledání zásadních otázek, porovnávání stavů očekávání a zklamání s běžnou skutečností. Nevyhýbá se ani tělesné bolesti stáří, uvědomuje si závislosti a zhoubný nádor pocitu osamělosti a zbytečnosti. Hlavním prostředníkem k životnímu balancování je Salvador Mallo (zajímavý Antonio Banderas, ve filmovém odraze dětství příjemný Asier Flores), filmový režisér v bolestech pokročilého věku. Prázdnota vnější i vnitřní je výchozím bodem do hluboké cesty sebezpytování, blížící se vůně Thanata, záchvat lehkého panického strachu, a nalezení smíření i tolik spásné inspirace. Důležitou postavou k cestě usmíření je Alberto Crespo (zajímavý Asier Etxeandia), filmový herec s pocitem ublížení. Smíření přichází přes komplexní katarzi osobní identifikace v základech vášně a vlastního určení. Hlavní ženskou postavou je zde Jacinta Mallo (příjemná Julieta Serrano, ve filmovém odrazu dětství pozoruhodná Penélope Cruz), Salvadorova maminka. Láska, očekávání, potřeba uznání, nejchoulostivější záležitost vlastního usmíření. K výraznějším postavám patří také Mercedes (příjemná Nora Navas), Salvadorova asistentka. Praktická pomocnice k uvyknutí tělesných neduhů stáří. Z dalších rolí: bývalá láska s bolestí a tvůrčí seberealizací Federico Delgado (Leonardo Sbaraglia), mladý a statný zedník a talentovaný naivní malíř, překonávající negramotnost, Eduardo (César Vicente), filmový odraz režisérova otce v dětství Venancio Mallo (Raúl Arévalo), či závažné choroby stáří ošetřující lékař Dr. A. Galindo (Pedro Casablanc). Bolest a sláva je v mnohém důležitější pro svého autora, neboť potřebuje tvorbu jako životodárný pohon ke smysluplnému prožívání života. Poezie je to, co ve větším množství schází k příjemnějšímu prožitku životních krás. Můžeme obdivovat, přesto je Pedro i pro svůj styl unavený věkem. (14.04.2020)