Slunovrat

„TADY PAN PELLE NÁS POZVAL NA AUTENTICKÝ HIPÍSÁCKÝ SLUNOVRAT NA JEHO JÓDLUJÍCÍ FARMĚ...“ /// Halucinogenní kamera, pohanský rituály… prostě oslava slunovratu se vším všudy. A to za bílýho dne, takže není se třeba obávat, že bysme ze života sekty něco prošvihli. Kamera je součástí příběhu, protože se tady celkem dost magoří… Zajímavý, ale že bych na tom ulítl… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Miluju houbovej čaj. 2.) Našel jsem v hrnku z kundy chlup. 3.) Thx za titule „Dadel“.. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (28.09.2019)

Naprosto neuvěřitelný film, jedinečný divácký zážitek, a současně šílené psycho a zlá noční můra. Už Děsivé dědictví mě loni nadchlo, ale u Slunovratu prostě nenacházím slov pro to, co se mnou ten film udělal. Je to strašně zajímavé vizuálně (místy člověk skoro nestíhá sledovat, co všechno se v obraze děje, viz třeba všechny ty hýbající se květiny v závěru), interpretačně (v tom filmu se dá tolik věcí vykládat tak různě a dlouho o všem přemýšlet) i dějově - ačkoli to má skoro 2,5 hodiny, vůbec mi to nevadilo, protože se tam neustále děje něco znepokojujícího nebo fakt hodně divného, některé scény jsou doslova šokující a těžce mnou otřásly, a celkově jsem ohromen, kolik práce muselo být za tím, vytvořit celý ten bizarní svět komunity (která na mě působila spíš jako sekta) se všemi těmi jejich fascinujícími rituály, tradicemi, kostýmy, architekturou a nástěnnými malbami - ten, kdo tohle všechno vymyslel, byl prostě geniální. Btw. při sledování jsem si mnohokrát vzpomněl na film Rituál, ta podobnost je zcela nepřehlédnutelná; teprve po zhlédnutí Slunovratu jsem si zde přečetl, že režisér uvedl Rituál jako svůj inspirační zdroj. UPDATE 4.12.2021 - Napodruhé po 2 letech mě to kupodivu už tak nebralo. Asi je to tím, že už jsem znal, jak to celé dopadne, takže jsem měl spíš prostor si tam všímat věcí, které mi poprvé unikly, než abych se do toho naplno ponořil jako poprvé - a potom mi hlavně přišlo, že se tam strašně dlouho nic neděje, ten film má doslova nekonečně dlouhý úvod, a celkově si dává se vším strašně načas, a nepřišlo mi to nově už skoro vůbec strašidelné (nikoli nutně absencí tmy, jako spíše tím, že se tam podle mě prostě nic strašidelného neděje - ta komunita měla prostě nějaká svá pravidla, a ti pitomí Američani - v mně osobně dost nesympatickém hereckém obsazení - na ně prostě doplatili a vůbec tam neměli jezdit - v tomto ohledu se dá o tom filmu téměř až říct, že je to v podstatě standardní teenagerská vyvražďovačka, kdy partička studentů vyrazí do přírody a tam jeden po druhým nakonec umírají). Když jsem se zde navíc dočetl, že si tím filmem režisér řešil svůj bolestivý rozchod s holkou a že motiv rozkladu vztahu Dani a Christiana je zde zcela ústřední, zatímco já jsem ho osobně měl tendenci vnímal jako veskrze nadbytečný nebo minimálně okrajový, tak to celý film v mých očích ještě víc deklasovalo, a celkově jsem si u toho bohužel potvrdil, že dvakrát do stejné řeky skutečně nevstoupíš. (28.09.2019)

Něco z Rituálu (1973), špetka z Loganova útěku, čarokrásná příroda, pohanská komunita usměvavých lidí, kolový tanec, houbičky, narkotické bylinky a krvavá oběť. Mladí Amíci zjistí příliš pozdě, že pozvánka do Skandinávie měla zcela jiný důvod, než seznámení s místním folklórem. Působivou kameru doprovází mrazivá hudba a neurotická Dani nakonec nalezne duševní rovnováhu. (06.08.2019)

Sophomore slump se nekoná, Ari Aster svým druhým celovečerním filmem potvrzuje, že výraznější režijní objev tu - alespoň na poli temných žánrů - v posledních letech nebyl. Midsommar je jedinečný atmosférou, nádherný svým vizuálním ztvárněním a drásavý hereckým pojetím traumatu,se kterým se vyrovnává hlavní hrdinka. A především je to tedy silný, ale fakt hodně silný bizár. Spíš než druhé Hereditary se v tomto případě opravdu koná jakási zvrácená prosluněná pohádka, "Čaroděj ze země Oz" pro perverzáky, jak to sám Aster v jednom rozhovoru nazval. Proč tedy (zatím) jen 4*? Po zkušenostech z Asterova prvního filmu jsem asi čekal nějaké zásadnější dějové překvapení a ostřeji hororovější koncovku. Midsommar zvládne překvapovat různými dílčími momenty (hodně si jich ovšem vyplácal v traileru), v celku se ale ubírá zhruba očekávatelným směrem. A finále rozhodně JE šílené, ale opět - spíš bizarním než hororovým způsobem. Přes to bych se přenesl, zásadní rozdíl oproti Hereditary pro mě ovšem je, že tentokrát jsem se, alespoň při první projekci, nedokázal do postavy Dani vcítit tak, abych zcela chápal její závěrečné rozpoložení. K vyznění Midsommaru je naprosto klíčové, aby v divákovi vztah mezi Dani a Christianem rezonoval. A já byl prostě spíš okouzlen pohanským bizárem okolo, než abych si s postavami prožíval tu partnerskou krizi. Takže doufám, že chystaná o půlhodinu prodloužená verze bude mít navíc ani ne tolik gore, sexu a hnusu, jako spíš víc podhoubí právě toho ústředního vztahu. Pak by to pro mě mohlo fungovat stoprocentně. (25.07.2019)