Šťastný Lazzaro

Vůbec jsem to nečekal, ale dostalo mě to. Neskutečně zajímavý film, který mě naprosto uhranul svojí poetickou atmosférou a jednoduchým, ale silným příběhem. Celé ty dvě hodiny jsem se nenudil ani na vteřinu, dokonce ani nesouhlasím s tím, co zde píše většina uživatelů - mě druhá polovina nepřišla nudnější, mě bavily obě dvě stejně. I když je ten film poněkud pomalejší, nemůžu říct, že by se mi zdál zbytečně natažený na dvě hodiny. Ono se tady totiž každou chvíli něco děje a vzhledem k tomu, že na mě ten film zapůsobil, nemůžu říct, že by mi ten vývin děje přišel bůhvíjak pomalý. Postavy mě něčím zaujaly snad všechny, stejně jako některé scény, navíc jich tu bylo i dost silných. Je to celé o lidech, kteří otročili na nějaké farmě, kde pracují pro jakousi markýzu vlastnící tabákovou společnost. Všechny je tam využívá, oni jsou nesvobodní, v chudobě a nevědí o tom. Při jedné události tam přijede policie a všichni jsou následně přemístěni do města, kde jsou ale stále v chudobě a aby se nějak uživili, musí prodávat věci, co někde najdou. Pro tuhle skupinu lidí nikde ten život nebyl ideální Celým filmem nás provází postava Lazzara (to jméno není náhodné), který je využívaní úplně všemi, ale je taky dobrosrdečný a ke všem hodný. Všem (hlavně pak v druhé polovině) zpříjemňuje životy, aniž by si to oni uvědomovali a docenili to. Vlastně jim i nosil štěstí. K ději víc psát nebudu, každopádně ten film je velmi podmanivý a je v něm mnoho zajímavých myšlenek k zamyšlení. A ten závěr to mělo fakt silný, akorát si nejsem jistý významem té poslední scény. Nějak jsem ji pochopil, ale nevím, jestli dobře. Tak jako tak, ten film mě naprosto dostal a to fakt hodně. Takhle silný film se nevidí tak často. Jo, a úplně jsem zapomněl napsat, že celý film je tak trošku poctou italského neorealismu, v druhé polovině i magického realismu a pár scén připomene i De Sicův Zázrak v Miláně. Každopádně - teď už to mohu říct na plno - je Šťastný Lazzaro jedním z nejsilnějších filmů, jaký jsem kdy v životě viděl a je tu i velká šance, že ho jednou zařadím mezi mých TOP 10. Rozhodně i jeden z nejsilnějších filmů posledních pár let. 5* (27.12.2019)

Štěstí má pro každého jinou příchuť. Lazzaro šťastný je a má tu nádhernou schopnost naučit to i ty druhé. Ohlédnout se za nelehkou minulostí a bez obav jít vstříc neznámé budoucnosti. Pro své nejbližší naivní prosťáček, ale i ti poslední z posledních dokážou změnit svět. Už jen tím, že jsou a mají radost z toho tu být. Lazzaro si však ten svůj kousek štěstí užil naplno a že ostatní tak zcela nerozpoznali jeho poslání, to už je jen a pouze na nich. (17.01.2023)

Filmové podobenství o tom, jak prostý lid vykořisťoval nejdříve feudalismus a teď v podstatě to samé dělá i kapitalismus, jen dřív byli lidé alespoň propojeni s přírodou vnímajíce čas skrze cyklické střídání ročních období a nyní jsou zavřeni do špinavých smradlavých měst. Tím vším prochází ústřední postava prosťáček boží, který nestárne, nejí a nekadí... Film mne bavil ve své první polovině, zhruba do příletu policie, celkem originální realistické sociální drama, když se pak překlopil do alegorické části a žezlo převzal magický realismus, začal jsem se trochu nudit. Škoda, že autorka měla potřebu být tak hyperumělecká... (11.04.2019)

Šťastný Lazzaro je klenot mezi současnými filmy – zcela se vymykající, pohybující se v magickém spletenci událostí, které si zachovají své tajemství … protože tajemství je tajemstvím právě proto, že v sobě obsahuje něco nevyřčeného. Šťastný Lazzaro je film o lásce, tichu, opravdovosti, odevzdání a přátelství ... o slibech, které pro někoho mohou být jen plácnutím do vody a pro druhého závazkem do konce života. V příběhu se prolínají dva světy, dvě epochy, do kterých vnáší právě Lazzaro pocit bezčasí, neuplývání času, přesahující zákonitosti chodu světa. Lazzaro je postavou silně vyčnívající a výjimečnou v celém příběhu – na svět se dívá s neustále do široka otevřenýma očima a s čistým srdcem. Jako jediná z postav si uchovává dar vnitřní svobody – ať je kdekoli a s kýmkoli, je vždy svobodný. Ve skutečnosti se nenechává nikým a ničím zotročit či využít. Na rozdíl od rolníků nepotřebuje onu vnější svobodu dostat, protože svobodný je – vždy svou svobodou disponoval. Zatímco rolníci „osvobození“ z chapadel markýzy De Luny skončí kvůli nucenému přesunu do města na okraji společnosti, Lazzaro zůstává i tam sobě věrný, svobodný. Právě zde vidím jako podstatná slova markýzy De Luny, která prohlásila: „Když dáš lidem svobodu, uvědomí si své zotročení.“ Ne náhodou právě ve chvíli, kdy přilétá do Inviolaty policejní vrtulník, který je předznamenáním civilizace a jakýmsi mostem mezi první a druhou částí děje, se ocitá Lazzaro mimo Inviolatu, tudíž mu nemůže být svoboda dána a nemůže být propuštěn ze služeb markýzy. I přesto, že si film nijak okatě neklade ambice šířit Ježíšovo poselství, je jím prostoupen. Pomineme-li odkaz na legendu o Františkovi z Assisi, o mučednictví a lásce ke Kristu se mluví hned na počátku filmu při zmínce o svaté Agátě, která byla pro svou lásku ke Kristu, kterou upřednostnila před láskou pozemskou, umučena uříznutím obou ňader... A co by to bylo za Lazara, kdyby ani ve filmu nevstal z mrtvých? Odkaz na evangelia lze najít třeba i v příběhu lazara (Lazzaro) a boháče (markýza), který zároveň podpírá motiv třídní nerovnosti, které je věnována značná část filmu. Antonie pak v městském prostředí rozpoznává jako první Lazzara a pokleká před ním, jako kdyby věděla o jeho mučednické smrti a stává se tak jeho ochránkyní a průvodkyní ve městě jako blahoslavená Antonia Mesina, patronka mučedníků. Celý příběh završuje kritika církve ve scéně, kdy i kostel přestává být svatostánkem - místem pro všechny, kde je možno rozprávět s Bohem … Tento obraz se pomalu propojuje v závěrečné scéně, která nás pak nevyhnutelně nutí k otázce, proč musí být stále někdo obětován? Vždyť právě Ježíš nám ukázal svou mučednickou smrtí na kříži, že již nikdo obětován být nemusí. Něco jsme nepochopili? (27.04.2019)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)