Soukromá válka

Na válečných zpravodajích stojí velká zodpovědnost, čelí těžkým volbám. A občas zaplatí tu nejvyšší cenu. Marie Catherine Colvin zasvětila život novinařině. Neseděla ovšem za stolem, nepopíjela kávu a nezdrojovala telefonicky své články. Proslula nebojácnými výpady do válečných oblastí, na které dopadaly dělostřelecké granáty a ve kterých umíraly malé děti. Patřila mezi protřelé matadory, svědectví ze zásadních konfliktů přinášela dlouhá léta. Zohavená těla, opuštěné děti a plačící ženy pochopitelně leccos udělaly i s její psychikou, což úchvatně vykreslila Rosamund Pike, která po Fincherově Zmizelé znovu přitahuje pozornost. Její výkon nicméně tak nějak koresponduje s tím, jak vyznívá celý film: místy je naprosto brilantní, jindy nesmírně tlačí na pilu. To samé platí i pro vyznění řady scén. Některé jsou zajímavé, jiné dost mizerně uchopené, snad až teatrální. Ani finální videoreportáž z roku 2012, kterou informovala přední světová média o aktuální situaci v syrském Homsu, nemá sílu, jakou by mohla mít. Režisér Matthew Heineman se dosud prezentoval coby dokumentarista, syrskému válečnému konfliktu se nevěnoval poprvé. Nejednou mu chyběla tvůrčí jistota i tah na bránu a osobně si mě nezískal. (28.01.2019)

Ňah, mna tieto novinárske drámy podľa skutočných udalostí, kde sa ešte aj rieši pozadie väčšinou narušenej reportérky, už nebavia. Stále je to o tom isto, stále tie isté kauzy, stále tie isté obete, stále tie isté masové hroby. Nič nové, zase len útok na city a podtext, že amíci sú tí najlepší. Ne. 1 z 5 (11.08.2020)

Moc se mě líbila ta složka filmu, která řešila psychický dopad práce na Marii, tyhlety procházky peklem co tam podnikala a z mého vnímní úplně zbytečně, protože stejně s tím nikdo nic dělat nebude, dneska už snad v Evropě ani v USA nejsou politici, ale jen kupy zkorumpovaných hoven z nichž část tam je kvůli prachům, druhá se opijí mocí, příbývají jen zbvytečné instituce, komise a další a další, co nás den co den vypluchujou tunou slovních sraček a prázdných keců, no a svět jde stále blíž a blíž peklu, ale my máme velký placatý TV, bouráky, wellnesy a především nekonečné debaty o všem, protože všichni všemu rozumíme nejlíp na světě a výsledek je naprostá neschopnost a neochota něco se světem dělat. Já vím je to cynický možná, ale Marie zemřela úplně zbytečně její práce by měla smysl pokud by planeta řídili lidé z odpovědností a k úctě k lidským životům. Nicméně jako film skvělý. U Matthew Heinemana je vidět že je původem dokumentarista a tomu filmu ten dokumentaristický ohoz sluší. (27.10.2020)

Zajímavé téma, ale je zpracováno dost povrchově. Heineman se snažil nacpat téměř celou kariéru Colvinové do nějakých 100 minut a u žádné z jejich reportáží se příliš nezdržel. Je to z velké části pohled do jejího osobního života společně s řadou zahraničních misí, kterých se zúčastnila a celkově to nedělá nějaký velký dojem. (11.02.2019)

Pokud člověk vidí tolik hrůz a není sadista, zákonitě se musí potácet na hranici příčetnosti a mnohdy i daleko za ní. Tohle chápu a Rosamunde Pike slouží ke cti, že tuhle polohu zvládla s bravurou. Jenže když na pět minut bojů přijde dvacet minut deprese, je toho zkrátka moc a je úplně jedno, že je to deprese oscarová. A když se k tomu přidá mesiášský komplex, je hlavní hrdinka občas na zabití. A to je škoda, protože pokud byl film pod palbou, tak se bylo na co dívat a našly se tu i fajn novinářské sekvence. Jenže soustředění se na vnitřní démony převládalo a podle toho to dopadlo. 55% (27.01.2019)