Sedící slon

Opojné mistrovské veledílo zobrazující svět jako kruté a nespravedlivé místo k životu prostřednictvím poeticky provázaných příběhů čtyř postav, jejichž životem otřese sled osudových událostí. Všechny hrdiny (sedmnáctiletá dívka zažívající trpké chvíle se svou matkou, její spolužák, který omylem shodí jiného spolužáka ze schodů, shodou okolností bratra majitele kulečníkové herny, který je svědkem sebevraždy svého nejlepšího kamaráda, a starý muž, který je v malém bytě přítěží pro svou rodinu) sdílejí stejnou pasivní netečnost a rezignovanost a aktivně se projevují jen v kritických okamžicích ohrožení a i tak má jejich činnost obvykle (sebe)destruktivní důsledky. Film, jenž provází aura snímku, jehož debutující režisér se zabil po jeho dokončení, se v tomhle ohledu dá brát i jako klíč k pochopení člověka, který o sebevraždě uvažuje, což ale neznamená, že by v něm neměly místo motivy jako naděje či vykoupení. Hu Bo byl každopádně ohromný talent, natáčející svůj film v sérii předlouhých a neskutečně promyšleně komponovaných záběrů se složitými dialogy a důmyslnou návazností. Výborně obsazení civilní herci předvádějí naprosto precizní a dokonale věrohodné výkony. Čtyřhodinová délka je na první pohled trochu překážka, konzistentně plynoucí a pomalu vyprávěné dílo nicméně dokáže upoutat od první do poslední minuty, s přibývajícím časem je čím dál zajímavější a neustále se v něm odkrývají nové informace i nové zvraty, postupně gradující do perfektně vybudovaného finále, plného empatie a vzájemného porozumění. (01.07.2018)

Cinefil slintá blahem, poučený čeká na Godota, laik umírá nudou. Stopáž v průvodci KVIFF 2018 děsí, ale při sledování tohoto skvostu zažíváte neustále stoupající překvapení nad propracovaností všeho, co se ve filmu dá propracovat. Režisér Hu Bo časem neplýtvá, ale bezezbytku využívá pro vykreslení plnokrevných plastických charakterů, a právě díky této filigránské drobnokresbě dává vyniknout subtilnímu příběhu o nitrech lidí žijících, když ne přímo na okraji, tak určitě na vnějším okruhu čínské populace. Dalo by se říci, že svrchu zmíněné čekání na Godota je společným leitmotivem konání většiny aktérů Sedícího slona, které chtě nechtě válcuje nepřízeň osudu, nevysoký společenský status a absence světlé budoucnosti. Předčasná smrt mladého a nesmírně talentovaného režijního debutanta, která jako by dávala pokračovat tomuto příběhu i po závěrečných titulcích, je velikou ztrátou pro světový film. (30.10.2019)

Kde je Man-čou-li nevím, ale jistě vím, že je tam "katatonický" slon, který stále jen sedí. Nehýbá se proto, že má strach z pohybu. Negativní katatonie má tyto příznaky: stupor, mutismus, negativismus, vosková ohebnost, povelový automatismus. To všechno můžeme sledovat v různých fázích u všech čtyřech postav, které jsou tu kladeny do popředí. Z filmového pohledu jsem zpočátku uvažoval o návaznosti na Tsai Ming Lianga, kterého mám rád, ale nakonec jsem tuto vazbu definitivně zavrhnul. "Sedící slon" (v konstrastu k "Sedícímu Býkovi") je originál, ale může být precedentem další filmové produkce o společnosti, v níž se na poznámky nereaguje, na otázky neodpovídá, na návrhy odpovídá "nemám čas", "mám už něco jiného" nebo "nestíhám", o společnosti, jejíž složité a propletené vztahy, a z ní vyplývající závazky a povinnosti, paralyzují jiné vztahy, které by snad ještě byly schopné rozdmýchávat vášeň a probouzet radost. V Man-čou-li je slon, který řve. (25.10.2019)

Na první dobrou za 4*; solidní sociální drama neveselého rázu v bezútěšné industriální šedi čínského města. Jenomže pár dní po projekci jsem se v myšlenkách k filmu neustále vracel. I ve snech mi nedal pokoj. Po druhém shlédnutí je rozhodnuto: čistých 5*! Sledujeme čtveřici lidí přežívající každodenní všednost, kteří jsou už v podstatě prázdnými schránkami bez duše v ošklivém světě, který snad už nic krásného nemůže nabídnout a kde je každý jepičí okamžik štěstí nemilosrdně zničen. Zbývá jen mlčky tuto skutečnost přijmout, plahočit se životem a pak jednoduše zemřít. Je svět opravdu pustina? Ať už je, či není, věřím, že každý se může vydat na výlet za sedícím slonem, doufat ve změnu či se alespoň hluboce zamyslet. Velká škoda, že režisér Hu Bo nenašel toho svého slona. Tento jeho mistrovský epitaf působí na první pohled sice nenápadně, ale zaryje se člověku do podvědomí, kde neustále působí. (28.11.2020)

234 minutový opus. Hu Bo natočil komplexnú, citovo čistú a formálne presnú sondu do života súčasných Číňanov. Či už sa jedná o rozdielne generácie alebo pohlavie...film sa snaží ukázať smutný, bezútešný svet z ktorého sa postavy nevedia vymaniť a ich snaha objaviť niečo čarovné - Sediaceho slona v Manzhouli - ich vedie k sérií činov, ktoré sa vzájomne dopĺňajú a obohacujú. Jeden príbeh ovplyvňuje druhý, ďalší ho dáva do kontextu a posledný spája nespojiteľné udalosti v komplexnosť. Hu Bo natočil výborný film. Je to cítiť z každého políčka. A hoci je 95% filmu zložených z detailov, neuberá mu to na pôsobivosti, výpovednej hodnote a sile. Pre Európskych nadšenov - toto je ako Béla Tarr v najlepšej forme alebo súčasník László Nemes. U tých čínskych súčasníkov zase odkazujem k najlepším dielam Xiaoshuai Wanga alebo Gan Biho. Ak vám akékoľvek vyššie uvedené meno niečo hovorí a máte ich filmy radi, budete nadšení. Podobný štýl, iný rukopis. Pre mňa jeden z najlepších filmov aké som mal za dlhú dobu možnosť vidieť. Podotýkam - súčasných. (10.09.2020)