Utøya, 22. července

Objavil sa tu trefný koment a to: Keby som bol slepý, odnesiem si rovnaký zážitok. To je presné. Veď v tom filme je celá hutná atmosféra vsadená len na dialógoch niekde v skrýši, v kroví, v lese pri pníku, no proste o samotnom incidente veľa nevieme (hoci situácia v stane bola napínavá). Keby nešlo o tak známy teroristický čin, tak do záverečných titulkov nevieme, o čo ide. Vraha ani nezbadáme, namiesto vraždenia len počujeme výstrely. Z takéhoto potenciálu sa podarilo filmovo spracovať tak 20%. Toto vôbec nie je rekonštrukcia udalostí. A ak malo to celé byť postavené len na prinesenie toho pocitu strachu, ktorí mali mladí ľudia na Utoyi, tak to mohli kľudne natočiť ako partia mladíkov uteká pre hladným vlkom. Účinok takmer ten istý. Očakávam, že sa o tomto ešte len natočí lepší a 5-hviezdičkový film. Z úcty k obetiam dávam tomuto dve. (12.10.2018)

Při hodnocení filmu mám rozporuplné pocity. Nebylo to filmařky vyumělkované, autoři vsadili na dokumentární pohled ze strany napadených, což vidím jako velké plus. Jako velmi emotivní divák mám problémy dívat se na jakékoliv násilí, byť je jen naznačeno. Chápu záměr přiblížit atmosféru celého masakru, jenže moje vnitřní já se bránilo sledovat něco, v čem nemohu zabránit a o čem vím, že to špatně dopadne. Z pohledu diváky mi chyběl nějaký přelom, vyvrcholení, (nebo tam bylo?), ale asi nebudu mít odvahu vidět snímek znovu. (20.11.2022)

Prvních patnáct minut sledujete tak trochu dokument o teenagerech na táboře, ale pak zazní první výstřely. Výstřely, které všechno změnily. Kamera v podstatě neopouští hlavní hrdinku Kaju a umožní divákům stát se téměř přímými účastníky nastalého pekla. Některé scény sice mohou diváka ukolébávat (když se parta kamarádů několik minut skrývá za stromem a sem tam si něco zašeptá, skoro si přejete další útok), po většinu času ale dění na plátně neumožní vydechnutí. Dobrou volbou tvůrců byla zajisté i absence samotného útočníka - v nepravidelných intervalech slyšíme střelbu, spolu s Kajou míjíme mrtvá těla, ale se zlem se nikdy nestřetneme tváří v tvář. Tento fakt podle mého názoru sledování filmu ještě znepříjemnil a prožitek z projekce byl o to intenzivnější = hnusnější. Nezbývalo mi jen kroutit hlavou nad tím, že nesleduji klasickou filmovou fikci, ale hranou rekonstrukci skutečné události. Podobně na mě před lety zapůsobil Greengrassův "Let číslo 93". (22.07.2018)

Popravdě, bál jsem se stejného konceptu, jako u Je to jen vítr (tz. celý den sledujeme život jedné romské rodiny, absolutně nic se neděje a ani nejsou náznaky, že by k čemukoli mělo dojít a pak, 5 minut před koncem, to nastane), ale dočkal jsem se toho druhého "extrému". Hele, chápu, co tím chtěl Poppe říct - chtěl vystihnout tu krutou a nejistou atmosféru a strach mladých při Brevikově úroku. Bohužel je to ale všechno, protože o ničem jiném ten film není. Sledovat tenhle film někdo, kdo absolutně neví, o co go, absolutně nepochopí kdo, co a proč. Ano, všechno je v závěrečných titulcích napsané, ale snad by mi to především měl říct ten film sám o sobě, ne? Ve filmu jen vidíme puberťáky (fakt děcka tam jsou málokdy), jak jsou na táboře, pak tam někdo (bůhvíodkud) začne střílet a oni pak zmateně běhají po lese a po pláži. Nějaké náznaky toho, kdo jsou a že se nejedná jen o obyčejný tábor? Snad jen ta cedule na jednom z těch stanů, ale to je sakra málo. Nějaký náznak toho, kdo na ně útočil? Ne. Nějaký náznak toho, proč na ně útočil? Ne. A ta varování před hrozbou pravicového extremismu (ačkoli přiznejme si, že nebezpečný je jak ten pravicový, tak ten levicový, jen jednomu z nich se věnuje víc pozornosti...), vyplývá přímo z filmu? Ani náhodou, jen z přidaných závěrečných titulků. Ani z dialogů postav nic moc nevzejde, vše je jen lehce načrtnuto (tím myslím jejich názory), ale nic natolik, aby si z toho divák o postavách něco vyvodil. Navíc o žádné vůbec nic nevíme, jen asi 25 minut před koncem se Kalja schovaná v útesu trochu rozkecá a ten kluk, co tam s ní je, taky. To je vlastně jediná chvíle, jediná silná scéna, kdy mi to přišlo silné. Zbytek je strašně ledabylý, utvořený ze scén a "zvratů", jejichž patetičnost je úplně stejná, jako z těch nejprůměrnějších amerických thrillerů. Věřím, že někoho mohla strašně chytnout forma. Mě osobně sice minula (i když cením, že to Poppe natočil beze střihu, ale popravdě to nakonec bylo víc ke škodě než užitku), ale když si odmyslíte její sílu a pořádně se nad ní zamyslíte, dojde vám, že šlo jen o efekt a jak obsah, tak podání formy, je ve skutečnosti strašně prázdné (což je celkem průser, když si to hraje na art). Ne nadarmo to drtivá většina mých oblíbených uživatelů neohodnotila víc, jak 3*. Já dávám 2* za skutečně autenticky působící kameru, ale ten zbytek je fakt strašně odfláknutý a vycucaný z prstu. Hlavně úvod je moc krátký a závěr ještě víc. 2* (26.11.2020)

Důkladná lekce v laciném vypravěčském nátlaku na diváka. Věřím tomu, že pokud je sledující výrazně citlivé povahy, tak ho to skolí, a nemohu tomu upřít minimálně důrazné zobrazení zdánlivé nekonečnosti 72 minut hrůzy - to je ale možná způsobeno spíše tím, že je koncept filmu totálně nudný a řada pasáží nekonečných hlavně pro diváka. Takhle silné a objemné téma bylo přetaveno do plochého vyprávění bez argumentu, které se snaží publikum pouze vyčerpat a nepodněcovat v něm žádné interpretace ani zvědavost. Mnohdy je to díky zvolené formě správně autentické a mrazivé, ale většinou jen zdlouhavé, povrchní a nezajímavé - a to je u takového námětu prostě hrozně špatně. 22 July Paula Greengraase je daleko intenzivnějším zážitkem, neboť se svéhlavě nesoustředí jen na efekt a nebojí se zasadit celé události, včetně utrpení nevinných obětí (pro nějž nemohu nalézt dostatečně lítostivá slova) do značně naléhavějšího a vyzývavě argumentačního kontextu (a ne, film neobhájí ani námitka, že má jít jen o syrový popis drastických událostí na ostrově - i takový popis přece potřebuje osobitě komunikovat s divákem a nenechávat ho půlku dění odzívat). 50% (22.04.2020)