Utøya, 22. července

Utoya dobře rekonstruuje, ale věnuje se banalitám. Útoky v Norsku v roce 2011 jsou bez pochyby jedním z nejdrastičtějších činů 21. století. Kam až sahá lidská zlost a myšlenky? Na tuto otázku nalezlo odpověď 70 studentů na ostrově Utoya a mnoho dalších, co tam byli s nimi. Člověk, jako je Breivik by měl s prominutím místo doživotí, buďto to viset, nebo být doživotně mučen, což by bylo snad vůbec nejlepší řešení. Je těžké na filmu o tak strhující a hrůzné události cokoli kritizovat, a když ho budeme brát jako spořádanou rekonstrukci, která nám přibližuje pocity jednotlivých studentů na ostrově, už od ranního útoku v Oslu, až k děsivému řádění "neznámého" útočníka, nemůžeme ani nic moc vytýkat. Řemeslně v podání režiséra Erika Poppeho Utoya, 22. července neztrácí, ba naopak, solidně nám události osudného dne přibližuje. Ovšem, jakmile se na snímek podíváme trochu více okatě, zjistíme, že se věnuje banalitám a bohužel je na nich i postaven. Scénář má dobrou rekonstrukční podobu, avšak pod kapotou umění, o které se tvůrci snaží, selhává. Příběh vede hrdinka Kaja, jež je na ostrově na táboře (ostatně jako všichni), a jakmile se ozvou první výstřely, začne její zběsilá honba za přežitím, přivoláním pomoci a nalezením vlastní sestry, která uprostřed řádění neznámo kam zmizela. Což není zas takový problém - není to nic velkého, ale funguje to. Ale jakmile se v úvodních scénách filmu dostáváme ke studentským řečičkám, které jsou jen těžko v podání slabších herců uvěřitelné, a poté co všichni po ozvěně prvního výstřelu začnou bezmezně prchat do lesů a bojovat o život, dostáváme se k dobře řemeslně natočené, ovšem umělecky banální, nepřerušované jedné dlouhé sekvence, kde se o hrdiny bojíme, dokonce si i zapláčeme, ale přitom k nim nemáme žádný pevnější vztah. Je to napsané banálně. Banality typu: "To je určitě cvičení?" či diskutování v lese o příjezdu policie, jsou opravdu efektně hloupé. Podobně jako scéna, kdy postřelená dívka chce, aby Kaja našla její matku, kde však můžeme najít jistou lidskou přirozenost, která se v nás skrývá a jednou v životě jí prostě vypustíme. Jediný charakter filmu opravdu dobře funguje a je napsán vskutku výtečně, a to samotný útočník, jehož identitu divák, stejně jako děti na Utoye, nezná. Režisér nám ukáže jen jeho řádění a stíny, z nichž mrazí. Nevíme, kdo to je. Nevíme, jak vypadá. Nevíme, co chce. Je jasné, že jde o Breivika, ale režisér nás dostane do situace a vypětí, že pochybujeme i o svém jméně a klademe si stejné otázky jako děti. Autentičnosti filmu pomáhá specifická, ale jinak nepříliš silná kamera, která jede na jeden dlouhý záběr, což je však velice slušné. Hudba vcelku ujde. Herecky to sama táhne Andrea Berntzen, ale je vidět, že je to příliš těžké břemeno. Chtělo by to mnohem lépe napsaný scénář, který by nám tu půlhodinu Breivikova řádění odvyprávěl prostě lépe. Ale i tak zůstává Utoya velmi dobře natočeným filmem, který má své řemeslné kvality, a diváky do události a příběhu studentů hodně silně ponoří. Nechováme k postavám žádné sympatie, ale alespoň je chápeme, protože to, co prožili oni, během jedné jediné chvilky, nechceme prožít za celý život. 60% a pěkné tři hvězdičky. Ovšem s přihlédnutím k rekonstrukci by film získal o deset procent více. Nejlepší scénu nedokážu určit, ale vzhledem k lidskému přemýšlení, bych to viděl na scénu, kdy na místo konečně dorazila zásahová jednotka. (11.06.2019) (méně) (více)