Hudba Zdeněk Liška

Velice mě potěšilo slyšet jméno pana Lišky v jednom souvětí spolu se světovými hudebními mágy, pány Barrym a Morriconem. To byl pro mě velmi dobrý start. Chytla jsem se. A ráda bych poděkovala tvůrcům tohoto zajímavého dokumentu za přiblížení Zdeňka Lišky tak, jak jsem ho doposud neznala a ani si neuvědomovala, jak veliký a rozmanitý ten jeho hudební vesmír byl a vlastně stále je. Na druhou stranu otevřeně přiznávám, že můj sluchový párový orgán není vždy správně naladěn a experimentům příliš neholduje, tzn. občas se rozcházíme. To mi ovšem v ničem nebrání, přidávám si ZL do skladatelské rodiny svých oblíbených. I "zlobivé dítko" lze mít prostě a jednoduše ráda. (21.10.2017)

Shlédnuto v rámci předpremiéry. Protože Liška je mé letité téma a zájem, píšu hned. Z tohoto od začátku do konce čouhá produkt prošlý řadou pitchingů a programových rad. Nákladný musel být už pro relativně slušné použití archivů a zahraniční lokace (ach ta dnešní doba, kdy si sami nemůžeme dovolit národní kulturu, protože nemáme peníze, abychom si zaplatili vlastním archivům dostatečné tantiémy!). A: úplně jsem viděl úvahy televizních kreativců: „najděte mi tvář toho dokumentu!“ - známé anebo alespoň zahraniční, dostatečně atraktivní osobnosti, které budou ta „mluvící hlava“ dokumentu. „Musíme mít světový přesah.“ Hezký nápad je začátek s titulky Liškova jména v různých filmech s různými druhy hudby. Zbytek je bohužel významově bezradný – udělat chronologický střihák s více ukázkami by mělo větší smysl. Oproti 15 let starému dokumentu o Liškovi se zde nedozvíme nic o něm samém (byl ve straně?). Dozvíme se něco o tom jak pracoval – že měl lepší instinkt pro střih obrazu na hudbu než většina režisérů jeho doby. Co mi zejména chybělo byl podrobnější vhled do toho PROČ je jeho hudba tak zvláštní, jak toho dociloval – ale KONKRÉTNĚ, na příkladech (a zas ten imaginární kreaticec: „hlavně nic příliš odborného, to bývá hrozná nuda!“). Nedozvíme se od nikoho chytrého ani proč s námi Liškova hudba dodnes dělá to co dělá. Byl k tomu nákrok v asi minutové sekvenci s borcem co to dnes remixuje. Bohužel neproměněný. Co by mi naopak naprosto nechybělo a co jsem se dozvědět nepotřeboval jsou ony zahraniční „slavné tváře“ - nikterak pozoruhodní současní producenti na západě vydaných nahrávek a ti jednovaječní opracovávači Lišky, kteří víceméně opakují ono „wonderfull“ – a na nich je to založené. Úlitba, klamnost, snadná vějička. Nejhlubší moment celku: Jan Švankmajer: „Nepoužívám už ve filmech hudbu, hudby je moc. Současná civilizace jakoby se rozhodla zemřít s písní na rtech.“ (14.10.2017)

Co se dalo čekat za necelou hodinu od dokumentu natočeného hudebním publicistou? Kromě série víceméně chronologicky řazených ukázek z filmů a pár rozhovorů s režiséry-pamětníky, či obdivovateli-současníky jsem se nedočkal skoro ničeho. Kdo byl Zdeněk Liška, hledejte jinde. Tady je pouze jeho hudba, a nejsem si jistý, zda mi to stačí. Nicméně palec nahoru za závěrečný slovní vtípek. (18.10.2017)

Také jsem čekal víc, možná ani nedokážu popsat, co jsem se vlastně chtěl dozvědět, nicméně velké očekávání něčeho zásadního, tedy prvního, českého dokumentu o geniálním hudebním dramaturgovi, zcela naplněno nebylo. Prostá rekapitulace a rozhovory plné informací, které již zazněly jinde, píši tedy jen o česko-slovenských vodách, info o silném obdivu v zahraničí byla pro mne novinka, rozdíl je jen ve stáří a tedy i vizáži mistrů Herze a Švankmajera. Nicméně jak my, nadšenci a doživotní otroci Liškotónů, říkáme, nemusí pršet, jen když kape. Rozhodně žádný průšvih, lze v tom cítit i důstojnost a ty desky u těch zápaďáků? Nádhera a těžká závist. (19.10.2017)

Liškova hudba je úžasná a jako připomentutí tohoto faktu ten film nějaký úkol splnil. Ale jinak je to přehlídka české malosti. Malosti jednak v tom, že jeho hudbu nevydávají domácí hudební vydavatelství, ale nadšenci v Anglii (ale dík jim za to patří), jednak, že v tomto filmu musí být Liškova velikost potvrzována koryfeji ze zahraničí, jako by Liškova hudba neobstála sama o sobě. (18.11.2018)