Žít

Z Kurosawova vyprávění o posledních okamizích jednoho života, prožitých s vědomím přicházející smrti, a také neskorším bilancováním o tomto životě, jsem měl dojem zajímavého životopisního filmu o zcela fiktivní postavě. Film byl naplněn silnou myšlenkou o smyslu života a jeho hledání či užívání i v případě prohry, čímž mi vzdáleně připomněl daleko mladší Lelouchův film Celý jeden život, ale přesto to naplnění v poněkud dlouhé stopáži se jaksi postupně ztratilo a vznikl na můj vkus až moc rozvláčný film, který ani navzdory silnému tématu a dobře vystavěnému příběhu nedokázal udržet moje nadšení v stejné míře po celý čas. Nápad nechat příběh výrazně plynout i po smrti hlavního hrdiny a nadále vytvářet jeho přítomnost ve filmu skrze spoustu krátkých retrospektiv považuju za pozoruhodný, i když chvílemi (zvláště u řešení voleb úředníků a otvírání podobných témat) jakoby se tím původní myšlenka vytrácela do úzadí. Je to už můj třetí Kurosawův film z přelomu 40. a 50. let, pomalu si začínám zvykat na jeho styl (či obecně na styl japonského herectví té doby), a tento film se mi (vedle Toulavého psa a Rašomóna) zatím líbil nejvíc. Přesto ty čtyři hvězdičky dávám spíše s odřenýma ušima. Dost špatná technická stránka zvuku na náročnosti sledování jenom přidala. 75% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (27.12.2019)

Čakal som nejaký film o vyrovnávaní sa so smrteľnou chorobou po tých zhodených atómových bombách na Hirošimu a Nagasaki, no toto je vyrovnávanie sa s takou chorobou, kde to s tými bombami asi nesúvisí. Prvá hodina filmu bola pre mňa veľká nuda, potom sa to už dalo ako tak pozerať, no je to podľa mňa nadhodnotený film doteraz, tu na csfd 86% po 964 hodnoteniach. Tiež dĺžka filmu je dosť veľká a aj keď režisérsky je to dobré, mohlo to byť lepšie. (28.03.2014)

Takto jsem po většinu filmu nebrečela od dob Jmenuji se Sam! Tento film je naprosto a opravdově neskutečně silný a vtahující. Stále stejně nadčasové a fungující ještě plno let do budoucna. Jsem moc ráda, že ho vlastním na originálním DVD, tohle by se mělo pouštět všem úředním krysám a šimlům povinně každý rok jejich působení v úřadě. Ve filmu sice cynicky začínající vystřízlivě těchto lidí, které je pak prakticky až na jeden případ na nic, ale snad by to aspoň někým v tomto státě hnulo, sakra! (19.02.2010)

Prý že je tento film melancholický. Ale kdeže. Je o radosti. O té, kterou je možno nalézt i tváří v tvář smrti a kterou nesmaže tělesná bolest ani žádné vnější neštěstí. Tahle radost má pramálo společného s hýřivým veselím večírků a s kouzlem milostných vzplanutí - narozdíl od nich před paní Kosatou neutíká, ba staví se jí čelem... a vítězí. Tenhle snímek se právem nejmenuje UMÍRAT, ale ŽÍT. Je duchovní hostinou a ty nejlepší chody jsou odhaleny až při smuteční slavnosti v poslední třetině. (18.01.2007)

Neuvěřitelně pravdivý a působivý příběh. Někdy vůbec nedovedu pochopit, jak Kurosawa dokázal vystihnout tak širokou škálu odstínů života. Jeho poválečné filmy stojí často, bohužel, ve stínu jeho "samurajské" tvorby, ale patří k opravdovým klenotům. Pro toto tvůrčí období jsou, celkem logicky, typické "obyčejné", uvěřitelné postavy, v jejichž ztvárňování neskutečně vyniká právě Shimura, který se v tomto kousku navíc "nemusí dělit" o divákovu pozornost s Mifunem. Kdybych měl z mistrova poválečného období uvést svou oblíbenou postavu, byl by to nejspíš Kanji Watanabe. Druhá čast filmu (po pohřbu) je naprosto klíčová a rozhodně nemohu souhlasit s tím, že filmu škodí. Naopak, je zcela nezbytná a zasazuje myšlenky snímku do kontextu (ostatně, pokud někomu vadí, může film po smrti Watanabeho vypnout:)). Jen závěrečná pitka má více obsahu, než se vejde jiným tvůrcům do celé filmografie, tenhle kousek je pro mě opravdu 100%, takhle má film vypadat. Dobrý koment má Aidan. (23.01.2008)