Odcházeti s podzimem

Ponuré drama s výraznou secesní stylizací. Úžasná atmosféra!! Kamera Miloslava Harvana skutečně čaruje! Blanka Bohdanová v roli maloměšťačky Erny, která se peleší s celým armádním mužstvem a přitom žije ve svém vysněném světě, zamilovaná do důstojníka (uhrančivý Vít Olmer), který se hned na začátku příběhu zastřelí do srdce. Potom se jí v myšlenkách zjevuje nejen mrtvý muž, ale i ostatní důstojníci, se kterými měla co do činění. Vezme na sebe úděl vdovy, protože si myslí, že se oficír zastřelil kvůli ní, na hřbitově ji však čeká překvapení, které ji z mylného a vsugerovaného oparu rychle vyvede. Pod vším tímto dojmem iluze hraje melancholická klavírní hudba, jehož autor bohužel v titulcích uveden nebyl. Obsazení Erniných milenců také stojí za povšimnutí - Josef Větrovec, Petr Kostka, Vlastimil Harapes a další. Odcházeti s podzimem je překrásný film plný symbolických odkazů a je důkazem, že v šedesátých létech vznikala nejlepší filmová díla. (02.03.2020)

Tvůrčí adaptace krásné Šrámkovy povídky překládá skličující, ba dusící retrospektivní vyprávění – či hrdinčino propadání se – s bouřlivou pointou v dialog s minulými milenci z píseckých kasáren, prokládaný echy minulých rozhovorů – s vojáky a matkou, doslovený srovnatelným roztržením (se). Přestože se mnohé z prózy – atmosféričnost, silná společenská kritika a především hmotnost všech těch druhých (druhých vojáků a druhých lidí) – vytratilo, síla hereččina bezohledného obnažení přikovává diváka k jeho vlastnímu pranýři (k jeho vlastním bilancím) srovnatelnou měrou. Odevzdávala-li se hrdinka Krškova snímku před smrtí toho vyvoleného – nebo vylhaně vyvoleného? – zdejšímu regimentu, až se stala směšnou Regimentsernou, miluje po Bartlově smrti, ovanuta mrazivým stínem mrtvého, svou fikci, která se zdá vykoupit všechno předešlé, nesrozumitelné hřešení vůči maloměstskému salonnímu vychování. A znovu se stává figurkou, nestravitelným soustem v lidských ústech, které v nich roste – a dusí je stále víc každým stiskem zubů. (07.09.2019)

“Jsem vdova po nesplněné lásce.” Lyrik českého filmu Václav Krška se pustil do dalšího díla svého milovaného autora Fráni Šrámka. Tíživý, smutný a cynický příběh o touze, nesplněných nadějích, iluzích a krutém probuzení. To vše v očích vynikající Blanky Bohdanové. Lehkomyslná kráska se smějícíma se očima si vzhledem v ničem nezadá s nejkrásnějšími hvězdami první republiky, zlé oči, plné cynismu s krutého výsměchu, ženy životem zlomené a zklamané, smutné hrdé oči plné slz ženy, která si namlouvá, že našla smysl života, a nakonec … vyhaslé oči bez naděje, probuzené do reality … Co vše lze vyjádřit očima … "Oklamal mě! On mě oklamal ..." Oklamal on mne nebo jsem oklamala já sebe? Mimořádně ďábelský svůdce Josefa Větrovce. Snad nikdy v životě, a že těch čertů a ďáblů během své kariéry něco ztvárnil, jsem neviděla, že by byl ďáblu až tak podobný… (19.03.2015)

Bilancování armádní matrace, která na konci s hrůzou zjistí, že není jediná ve městě.. Zajímavě vystavěné televizní drama prostoupené cynismem, melancholií a deziluzí. Šrámkův filmový zprostředkovatel Krška tam dodal tolik impresionismu, že jsem při hřbitovní scéně čekal expresionisticky se vynořujícího Maxe Schrecka.. (02.03.2020)

Z českých romanticko poetických filmů, rozhodně dramat, mi Krškovo pojetí vyhovuje nejvíce. Jeho romantismus určitě nepatří do červené knihovny, a jeho poetika se nevyčerpala dobou. Vztah místní (písecké) dámy Erny a důstojníka, který právě spáchal sebevraždu, je právě tím, že se neuskutečnil, pro ni skutečnější než všechny její ostatní důstojnické zálety, které skončily ve šperkovnici. Snaha potkat ho a svést ho, činit ho zodpovědným za své vztahy s jinými důstojníky, až po veletoč zaslíbení a nakonec vdovství. (27.01.2020)