Odcházeti s podzimem

Slečna cudných myšlenek, která nemá problém je naplnit i v praxi, nás zve do svého světa, ve kterém se stylizuje do...vlastně do toho, co sama uzná za vhodné. Do bezcitné pesimistky, jež mávne rukou nad čímkoli, do lehké dívčiny dostávající, ale i dávající, do rozmazlené holčičky, která jednou nedostala to, co chce, do vášnivé krásky, pro kterou lze i zemřít, ale i do bezradné ženy. Nádherná atmosféra dobové povrchní společnosti s přetvářkou a lpěním na veřejné pověsti. Příběh o Regiments Erna s nevídanou dějovou linií, nádherným slohem, režií a Blankou, která bravurně zvládá všechny polohy zde vypsané. Po filmech Jarní Povětří či Čest a sláva zde opět předvádí svoje kvality. Krška to zvládá na výbornou i bez hudební podpory, stačí mu pár tonů klavíru. Další nenápadný TV film, který s přehledem převálcuje tucty dnešních pokusů. (25.06.2014)

Zdařilá televizní inscenace, fillmové zpracování Ohnivé léto je mi svým podáním bližší. I když Václav Krška vycházel v obou případech ze své vlastní předlohy, vznikly dva naprosto odlišné formáty. V této komornější a úspornější verzi jsem ocenila především výkon Blanky Bohdanové, které se před kmerou měnila z koketérního děvčátka ve vyzrálou životem otlučenou mladou dámu. Není žádným tajemstvím, že k televiznímu zpracování se často sahalo díky finančním úsporám, což je patné i zde. Kvalitnější filmový materiál by určitě výsledku prospěl, hudba je velmi jednochudá, děj se odehrává převážně v interiérech. V rámci těchto zúžených mantinelů dopadl výsledek velice dobře. (03.03.2015)

“Jsem vdova po nesplněné lásce.” Lyrik českého filmu Václav Krška se pustil do dalšího díla svého milovaného autora Fráni Šrámka. Tíživý, smutný a cynický příběh o touze, nesplněných nadějích, iluzích a krutém probuzení. To vše v očích vynikající Blanky Bohdanové. Lehkomyslná kráska se smějícíma se očima si vzhledem v ničem nezadá s nejkrásnějšími hvězdami první republiky, zlé oči, plné cynismu s krutého výsměchu, ženy životem zlomené a zklamané, smutné hrdé oči plné slz ženy, která si namlouvá, že našla smysl života, a nakonec … vyhaslé oči bez naděje, probuzené do reality … Co vše lze vyjádřit očima … "Oklamal mě! On mě oklamal ..." Oklamal on mne nebo jsem oklamala já sebe? Mimořádně ďábelský svůdce Josefa Větrovce. Snad nikdy v životě, a že těch čertů a ďáblů během své kariéry něco ztvárnil, jsem neviděla, že by byl ďáblu až tak podobný… (19.03.2015)

Tragický příběh jedné povětrné ženštiny obšťastnující veškeré důstojnictvo místní posádky a mistrně podaná hlavní role herečkou Blankou Bohdanovou. K příběhu samotnému. Chápu ty odsudky tehdejších maloměstských paniček, protože taková byla tehdy doba a podobné výstřelky se tenkrát jaksi nenosily. Ovšem co ty odsuzující pohledy všech těch oficírů, kteří si s ní užívali nejednu hezkou chvilku? Co tím chtěl básník (Fráňa Šrámek) říci? (19.07.2014)

Tvůrčí adaptace krásné Šrámkovy povídky překládá skličující, ba dusící retrospektivní vyprávění – či hrdinčino propadání se – s bouřlivou pointou v dialog s minulými milenci z píseckých kasáren, prokládaný echy minulých rozhovorů – s vojáky a matkou, doslovený srovnatelným roztržením (se). Přestože se mnohé z prózy – atmosféričnost, silná společenská kritika a především hmotnost všech těch druhých (druhých vojáků a druhých lidí) – vytratilo, síla hereččina bezohledného obnažení přikovává diváka k jeho vlastnímu pranýři (k jeho vlastním bilancím) srovnatelnou měrou. Odevzdávala-li se hrdinka Krškova snímku před smrtí toho vyvoleného – nebo vylhaně vyvoleného? – zdejšímu regimentu, až se stala směšnou Regimentsernou, miluje po Bartlově smrti, ovanuta mrazivým stínem mrtvého, svou fikci, která se zdá vykoupit všechno předešlé, nesrozumitelné hřešení vůči maloměstskému salonnímu vychování. A znovu se stává figurkou, nestravitelným soustem v lidských ústech, které v nich roste – a dusí je stále víc každým stiskem zubů. (07.09.2019)